TK BLOG » Filosofie vědy – stručně a názorně

„Nikdy neznáme definitivně pravdu.
Můžeme si být jisti jedině tím, že se mýlíme.“

JAKOV BORISOVIČ ZELDOVIČ

 

Co svět světem stojí – přou se filosofové (a s nimi vědci) o podstatu světa. V mírné nadsázce lze parafrázovat známé rčení o právnících: „Sejdou se dva filosofové a zastávají tři filosofické názory.“

Přestože při povrchním zkoumání se může jevit pojem filosofie vědy jako poněkud nesourodý (věda se zdá být strohá, exaktní a konkrétní – filosofie bývá vnímána spíše jako „všeobjímající“, subjektivní a abstraktní), reálně jde o siamská dvojčata, jejichž samostatná existence je nemyslitelná a teprve synergickým spojením filosofie a vědy lze naše poznání obohatit o něco smysluplného!

Historicky byla vždy právě filosofie „matkou“ veškerého poznání a vědění; přičemž „vědu“ (v dnešním slova smyslu) filosofie porodila teprve před několika staletími (cca 17 století). A jak to tak bývá – i v případě této „rodiny“ se nově narozený potomek snaží vehementně dokazovat (sobě i ostatním) svoji „dospělost“ a nezávislost na matce – ono typicky „pubertální“ chování tak souvisí s relativním „mládím“ vědy.

I v dnešní době se tudíž vědci staví k filosofii leckdy přezíravě – čímž si sami pod sebou řežou větev. Opravdový vědec totiž vždy (dříve či později) pochopí, že bez jasného filosofického zázemí lze jen obtížně postupovat ve vědě kupředu – chybí „základna“, jak odlišit faktický vědecký objev od vykonstruované chiméry – chybí znalost, jak může (a jak nemůže) opravdový vědec zacházet s pojmem PRAVDA!

V obecné rovině se nicméně filosofové včera i dnes hádali (a hádají) především o „protilehlé“ pohledy na „jsoucno“ – zda je svět povahy realistické, či idealistické (relativistické).

Chceme-li se (tímto textem) pokusit o stručný vhled do „filosofie vědy“, je třeba se ponořit do historie a společně si připomenout, jaké myšlenky a jací myslitelé formovali současné „poznání“ lidstva (filosofické postoje v rozvinutých zemích světa).

Budeme-li pátrat po primárním filosoficko-vědeckém principu, pak je jím bezesporu skepticismus:

  • Nic nelze přijímat jako dané a nezpochybnitelné,
  • proto je třeba se vyvarovat postulátu konečné pravdy,
  • je třeba si klást otázku, zda je nějaké pravdivé poznání vůbec možné,
  • a moudrému člověku tudíž nezbývá, nežli se zdržet jakéhokoliv absolutistického pravdivostního soudu.
Pomineme-li marnou snahu o „přesné definice“, pak je skepticismus nejlépe vyjádřen Aristotelovským „O všem je třeba pochybovat!“ v synergické kombinaci se Sokratovým „Vím, že nic nevím!“, ježto bychom mohli volně spojit do esence skepticismu prohlášením: „Vím, že nic nevím … vždy je mnoho pochybností … proto se pouze domnívám.“

Cílem této statě je poskytnout bazální vhled do filosofie vědy, a to především s důrazem na to, jak zacházet s pojmem „PRAVDA“ v souvislosti s vědeckou činností a bádáním obecně. Pro co největší názornost nás celým textem provede (kromě textu) i několik obrázků s popisem – přičemž všechny budou věnovány jednomu a témuž tématu (kosmologii) v historickém kontextu, zdůrazňujíc dobové vnímaní pojmů “pravda”, “omyl”, “důkaz” – abychom v závěru mohli společně učinit závěr o tom, co vlastně věda nalézá?

Počátky poznání

Matematika (královna věd) začala vznikat jako první věda již u prehistorických národů (bylo třeba počítat lovenou zvěř i nepřátelské bojovníky), a je tudíž o desítky tisíc let starší nežli vědy ostatní.

Až když před cca 10 tisíci lety skončila poslední doba ledová, začali si lidé v Mezopotámii osvojovat zemědělství, Sumerové později (cca 4000 BC) již vytvářejí první civilizovanou společnost (dělba práce, společenská hierarchie, nadprodukce zdrojů, obchod, …) – vzniká druhý vědní obor – ekonomie (kde matematika sloužila výměnnému obchodu i vyměřování pozemků). Další národy (především Babyloňané a Egypťané) postupem času matematiku zdokonalují (aritmetiku, geometrii i algebru), přičemž vždy je motivem „byznys“ dané doby (nikoliv potřeba bádat) – vzniká účetnictví (vedené v obilných jednotkách či ve stříbře), půjčky, úroky, daně – i tenkrát šlo v první řadě o majetek (potažmo moc)!
Ze stejného důvodu („růst HDP“) vzniká v uvedených společnostech téměř současně s ekonomií i astronomie (kalendář je třeba k plánování zemědělství, vojenských akcí i k placení daní), kterou dnes vnímáme jako „přirozenou“ součást fyziky. Fakticky lze však o vzniku fyziky mluvit až ve starověkém Řecku (cca 600 BC), kde spolu s filosofií vznikaly i první ucelené teorie o povaze světa, zákonitostech pohybu (mechanice) a vesmírném uspořádání.

Nicméně – Egypťané znali již ve své době pojmy a měrné jednotky pro základní fyzikální veličiny: délka, čas, hmotnost, objem.
Samozřejmě – opět nelze zastírat, že primární potřebou bylo umět se domluvit v otázkách kdy, kde a za kolik se bude moci zobchodovat určité množství zboží, bylo třeba vyměřovat a přeměřovat pozemky, …
Svět samotný byl nicméně i v těchto dobách téměř nepoznaný – převládala představa nekonečné vodní hladiny, na jejímž povrchu pluje Země.

Obrázek 1:
Cca -2500 až -700; Kosmologickou pravdou je, že vesmír je tvořen světem, který pluje na vodní hladině, a voda je též všude okolo, tedy i nad nebeskou klenbou (proto ta modrá barva oblohy). Důkazem naší pravdy je soulad s pozorováním.

Zároveň však – již (cca 2400 let př. n. l.) mapovali Babyloňané všechna pohyblivá (okem viditelná) nebeská tělesa. Pojem „planeta“ se v té době tedy vztahoval na 7 vesmírných těles: Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Samotná Země v tomto výčtu pochopitelně chybí – je místem vlastního pozorování. Právě proto je číslo 7 základem počtu dní v týdnu – každému dni je přiřazena jedna planeta a dodnes je tato konvence patrná v mnoha jazycích.

Cca 2000 před n. l. již někteří řečtí myslitelé tvrdili, že Země má tvar koule (sledování zakřiveného obzoru moře a stínu Země při zatmění Měsíce).

V antice byla věda ušlechtilou zábavou vzdělaných (svobodných) občanů, a právě v tomto období zaznamenává filosofie (tedy i věda) jeden z největších rozmachů v dějinách. Řečtí učenci nám během několika století (cca 600 – 200 př. n. l.) zanechali mnohé:

Euklidovy Základy definovaly bazální zákony geometrie (matematiky) – právě na těchto principech jsme (v následujících staletích a tisíciletích) uměli mapovat a měřit pozemky, kontinenty, Zemi, Sluneční soustavu. Současné mapy naší galaxie (Mléčné dráhy) i snahy o zmapování viditelného vesmíru vycházejí právě a jen z Euklidovské geometrie (kde úhly v trojúhelníku mají v součtu 180°).

Kromě Euklida je třeba zmínit (v těchto souvislostech) i Thaleta, Pythagora, Archimeda a Eratosthena – právě tyto osobnosti dějin můžeme po právu označit za první vědce!
Trojici osobností Sokrates, Platón, Aristoteles (v dějinném pořadí) lze stejně oprávněně označit za první filosofy. Aristoteles navázal na své slavné předchůdce, čímž položil základy logiky (jakožto prvotního vědeckého principu) – stanovil základní pravidla korektního racionálního myšlení ve vztahu k jazyku a vědecké argumentaci. Navzdory silně racionalistické pozici aristotelovské filosofie – zůstává její podstatou teologický světonázor (veškerý pohyb musí mít příčinu v prvotním impulzu, musí existovat nejvyšší stupeň dokonalosti, …).

Obrázek 2:
Cca -340; Aristoteles: Naše učebnice o kosmologii se mýlí v mnoha věcech! Pravdou je, že (poměrně malý) vesmír je tvořen několika sférami (dokonalé kružnice), kde se pohybují planety (včetně Slunce a Měsíce) unášené Božským éterem, nehybná Země je uprostřed vesmíru a vesmír končí poslední sférou stálic. Důkazem mojí pravdy je soulad s pozorováním – pohyby planet.

Antika zrodila i „prvního lékaře“: Hippokrates položil základy vědecké medicíny (nemoci jsou důsledkem působení prostředí, nikoliv hněvem Bohů) – ať již v rovině lékařské etiky, či „celostního“ pohledu na zdravovědu, v duchu „Je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše.“

Obrázek 3:
Cca 140; Ptolemaios: Naše učebnice o kosmologii se mýlí v mnoha věcech! Pravdou je, že planety se pohybují na kruhových drahách kolem nehybné Země v dalších kruhových epicyklech. Důkazem mojí pravdy je soulad s pozorováním – retrográdní pohyby planet.

S nástupem křesťanství a během středověku neměla společnost pro vědu přílišné pochopení – církevní teologie dávala odpovědi na všechny důležité otázky – svět byl Božím dílem – poznání světa a poznání Boha byly zaměnitelné kategorie – filosofie a věda se staly služkami teologie.
Úpadek vzdělanosti byl částečně zastaven v období Karla Velikého (tzv. karolinská renesance) – správa velikého území vyžadovala schopný úřednický aparát, jehož budování si žádalo rozvoj znalostí.

Další vzestup vědy se v Evropě odehrál počátkem 12. století – rozrůstající se města vyžadovala (na rozdíl od venkova) růst vědomostí, a to opět především z důvodu ekonomického rozvoje (obchod a řemesla) i souvisejících právních a politických aspektů. Nemalé požadavky na rozvoj vzdělanosti též vznášelo lékařství. Roku 1119 tak vzniká v Bologni první univerzita.
Navíc – v dnešní španělské části Evropy žila (tou dobou) rozvinutá arabská kultura, od níž Evropa převzala mnohé poznatky (matematika, geometrie, algebra, trigonometrie, lékařství, …).

Objevují se i snahy o vymezení vědy ze sféry vlivu teologie (Tomáš Akvinský, William z Okhamu, …), avšak na podobné snahy reagovala církev vždy velmi „podrážděně“.
Přesto zůstává faktem, že dějiny vědy jsou dějinami postupné sekularizace (odnáboženštění) poznání. Počátkem středověku se rychleji sekularizovala věda arabská – evropská věda se v procesu sekularizace ujala vedení až později.

Renesance

Další signál pro vzestup evropské vědy znamenala až renesance a její důraz na „člověka“ – do popředí se dostává humanismus.

V roce 1453 padla Konstantinopol (dnešní Istanbul) pod nadvládu Turků – mnoho tamních učenců uteklo do Evropy – přinesli s sebou nové znalosti i starověké rukopisy. Vynález knihtisku následně pomáhá k rychlejšímu sdílení nových myšlenek, byť kniha byla v dané době velmi luxusním a drahým zbožím!

Kromě (převážně Aristotelovské) „scholastiky“, jež usilovala o rozumové odůvodnění církevních dogmat, se na nových univerzitách postupně objevovaly i alternativní filosofické směry.
Roku 1526 překládá Wiliam Tyndale poprvé Nový zákon do angličtiny, a tím i prostý lid může samostatně přemítat nad Božím slovem a jeho výklady. To se samozřejmě církvi nelíbilo – Tyndale byl nařčen z rouhání a jeho knihy byly páleny. Odsouzen a upálen byl i samotný autor – před tím (navíc) i uškrcen! Kolo dějin však již nešlo zastavit:

Poznání trigonometrických funkcí (díky dědictví od arabských učenců) vedlo k rozvoji přesnější kartografie a vzniku korektnějších 2D map Země – lodě tím pádem méně bloudily po mořích, rychleji nalézaly cíle své plavby – zeměpisné objevy následně přispěly k reálnému vykreslení podoby naší planety a rozmanitosti jejích kultur.

Mezi první „reformátory“ aristotelovsko-křesťanské kosmologie patří Koperník (navazuje na myšlenky Mikuláše Kusánského), který Zemi uzmul její výsadní geocentrické postavení ve vesmíru – čímž povážlivě zpochybnil biblická tvrzení i Boha v roli „prvotního hybatele“.

Obrázek 4:
1543; Koperník: Naše učebnice o kosmologii se mýlí v mnoha věcech! Pravdou je, že Země není středem vesmíru – je jím Slunce! Všechny planety, včetně Země, se pohybují na kruhových drahách kolem nehybného Slunce, a navíc se Země otáčí kolem své osy. Důkazem mojí pravdy je soulad s pozorováním – korektní vysvětlení denní a roční periody i pohybů všech planet.

Na stranu Koperníka se později přidávají i další badatelé, především pak Bruno a Galileo (s jistým kosmologickým „alibismem“ pak i Tycho Brahe). Bruno za svou opovážlivost platí (tradiční) mučednickou smrtí upálením, Galileo „jen“ domácím vězením a podlomeným zdravím. Díla všech jmenovaných se samozřejmě dostala na církevní Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih).

V oblasti lékařství Parcelsus (cca 1500) znovu-formuluje základy vědecké medicíny, když vidí faktické původce nemocí v reálném světě – tedy mimo Boží hněv či odplatu za hřích. Parcelsus hledá a nalézá mnohé léky (opatrně pracuje i s toxickými látkami), mnohá onemocnění definuje jako „psychosomatická“ – odhaluje tak křehkou rovnováhu duševního a tělesného zdraví.

Novověk …

Počátek novověku bývá datován od 17. století a spojován je právě se jménem Galileo Galilei (méně často i se jménem Francis Bacon).

Francis Bacon byl (o několik let před Galileem) propagátorem exaktní vědecké metody, pramenící především v experimentálním (a opakovaném) ověřování teorií a získaných poznatků.
Galileo (cca 1610) navazuje na metodické principy svého předchůdce a svými experimenty (volný pád, kyvadlo, dalekohledem pozorované Jupiterovy měsíce a Venušiny fáze, …) definitivně a navždy mění nejen fyziku a kosmologii, ale i filosofii vědeckého poznávání.
Církevní procesy s Galileem lze totiž pokládat za „derniéru“ církevní scholastiky – v následujících staletích již věda definitivně zvítězila nad náboženskými dogmaty – věda se oddělila do víry natolik, že svobodomyslní vědci přestali být v ohrožení života.

Obrázek 5:
1609; Kepler: Naše učebnice o kosmologii se mýlí v mnoha věcech! Pravdou je, že planety se nepohybují kolem nehybného Slunce po kružnicové trajektorii, nýbrž po elipse, navíc proměnnou rychlostí, kterou umíme vypočítat! Důkazem mojí pravdy je soulad s pozorováním – elipsy přesně odpovídají astronomickým měřením, které jsme prováděli s Tychonem Brahem.

Filosofii a matematiku následně opět posouvá kupředu René Descartes (cca 1640). V matematice nám Descartes zanechal především „kartézský graf“ (který však používal již Galileo) a zdokonalil i symboliku matematických zápisů. Více nám však tento francouzský badatel odkázal v oblasti filosofie – exaktně definoval metodu vědeckého myšlení (zkráceně zhruba takto):

  • Nepřijímat automaticky myšlenky od jiných za pravdivé – přijímat pouze myšlenky, které člověk sám svým intelektem „jasně“ sdílí.
  • Každý problém rozdělit na co nejjednodušší části, které lze bezpečně poznat.
  • Postupovat v pořadí od jednoduchého ke složitému.
  • Formulovat obecné principy a úplné přehledy všeho souvisejícího. Neopomenout žádný aspekt.

Myšlenkovou explozi novověku završil svým velkolepým dílem Isaac Newton (cca 1690):
Kombinace jeho fyzikální a matematické geniality způsobila největší revoluci ve vědě (diferenciální počty, pohybové zákony, všeobecný gravitační zákon, zákony optiky, …). Žádný jiný jednotlivec v historii nám nezanechal tolik znalostí, jako Newton!
V dané době se tím opět mění nejen věda, ale i vědecký přístup – Newton svých úspěchů dosáhl již jako předseda jedné z nejstarších vědeckých společností (Royal Society), založené roku 1660 v Londýně.

Obrázek 6:
1687; Newton: Naše učebnice o kosmologii se mýlí v mnoha věcech! Pravdou je, že vesmírné objekty na kuželosečkové dráze (kružnice, elipsa, parabola, hyperbola) neudržuje „éterový vítr“, ale gravitační síla, kterou umím spočítat! Planety vlastně neustále „padají“ v gravitačním poli Slunce! Důkazem mojí pravdy je soulad mých výpočtů s pozorováním – Halleyova kometa se vrátila přesně dle výpočtů. Jo, a (málem bych zapomněl) – ani Slunce není nehybným středem – i ono se pohybuje kolem společného “těžiště”, v důsledku pohybů planet!  

Přestože Newton jako první exaktně formuloval a kvantifikoval působení gravitace, odmítl spekulovat o příčinách gravitačních sil. „Hypotézy nevymýšlím,“ uvedl Newton v této souvislosti s odkazem na zjevnou božskou podstatu gravitace a nebeského uspořádání. Gravitace byla dle Newtona „akcí Boha“.

Newton byl velmi zbožným člověkem a navzdory svému vědeckému myšlení – hledal příčinu všeho právě v Boží prozřetelnosti – usilovně studoval i Bibli a snažil se v ní najít „zakódovaný“ letopočet nového příchodu Ježíše Krista – leč marně. Zajímavou skutečností též zůstává, že největší část Newtonova písemného odkazu se týká teologie a alchymie!

… a osvícenectví

Osvícenectví (plně se rozvíjející až v 18. století) přináší další výraznou změnu životních postojů i filosofického směru, a to v ještě silnějším akcentu na logiku, racionalismus a humanismus. Atmosféra pokroku favorizovala jako zdroj poznání rozum (na úkor víry).

V této době již vědecký pokrok přispěl (mimo jiné) i k efektivnějšímu zemědělství (do Evropy se importují nové plodiny), zkvalitnění stravy i zlepšení hygieny – hladomory a mnohé nemoci přestávají existovat.
Holandský obchodník Antoni van Leeuwenhoek objevil (pod mikroskopem vlastní konstrukce) roku 1683 bakterie (ve vzorku zubního plaku), a stal se tak „otcem mikrobiologie“.

Roku 1772 vychází v edici Diderot první vědecká encyklopedie!
Immanuel Kant přichází se svou filosofií poznání a jeho pravidlem „negativní instance“ (je prvním předobrazem soudobé filosofie Popperovy): Je třeba být skeptický – souhlasnými experimentálními důkazy nemůžeme nikdy definitivně (na 100 %) prokázat pravdivost našeho poznání. Naopak – lze v jediném nesouhlasném experimentu shledat jistotu nekorektnosti našeho poznání.
Jeho myšlení pramenilo (v počátku) z racionalismu, nicméně později byl Kant ovlivněn empirismem (skepticismem). Jeho Kritika čistého rozumu je nesouhlasem s tradičním racionalismem a realismem – soudě, že poznání je ovlivněno, limitováno a subjektivizováno smyslovým vnímáním.

Kant nám zanechal mnohé i v oblasti kosmologie: Jako první rozpracoval myšlenku, že většina hvězd, které vidíme na obloze, vytváří společně galaxii, jejíž část pozorujeme jako Mléčnou dráhu, jež je shlukem miliónů hvězd uspořádaných v čočkovitém tvaru (vzniklého působením gravitace). Kant taktéž dovodil, že podobných galaxií je ve vesmíru mnoho.
Až britsko-německý William Herschel (roku 1785) a německý astronom Friedrich Wilhelm Bessel (roku 1838) ověřili jeho teorii astronomickým měřením.

Obrázek 7:
cca 1750-1838; Kant, Herschel, Bessel: Naše učebnice o kosmologii se mýlí v mnoha věcech! Pravdou je, že Slunce není středem vesmíru a „sféra hvězdných stálic“ není jednolitým koncem vesmíru – naše Slunce je jen jednou z bezpočtu dalších hvězdných soustav a společně vytváří naši galaxii – Mléčnou dráhu! Důkazem mojí pravdy je soulad s pozorováním – takzvaným „stálicím“ jsme naměřili paralaxu.

Pozitivismus

Spolu s Francouzkou revolucí nastupuje na scénu éra pozitivismu a s ní přesvědčení, že věda pomůže překonat všechny překážky lidstva na cestě k blahobytu a sociální spravedlnosti. Filosofie pozitivismu odmítá jakékoliv spekulace – vědu staví na „daných“ zákonitostech a dlouhodobým cílem vědy je dosáhnout co největší šíře poznatků, jež by bylo možní odvodit z co nejmenšího počtu „faktů“. Pozitivismus nedává žádný prostor metafyzice (nauka o primární podstatě bytí), ať již vědeckého či náboženského zaměření – čímž si i tento směr hned v počátku znepřátelil církev.

I v této době se přesto ještě občas objevují názory, že věda a víra spolu mohou koexistovat v harmonickém vztahu … v historickém kontextu jde však o „poslední zvonění“.

Zároveň se objevuje nový a zajímavý fenomén – skončila doba polyhistorů (za posledního bývá označován Newtonův současník Gottfried Wilhelm Leibniz) a mnozí filosofové upozorňují na skutečnost, že v souvislosti s vědeckou specializací bude docházet k mezioborovým neshodám – nikdo již nikdy nebude schopen fundovaně porozumět všemu – zůstává tedy otázka, jakými principy „řídit“ vědecký vývoj a kdo má stanovovat priority?

Iracionalismus

Exploze vědeckého racionalismu nutně přispěla i vzestupu ideové opozice – v 19. století se vzmáhá iracionalismus a s ním obava o ztrátu morálních a „tradičních“ hodnot.
Například Friedrich Nietzsche sice hodnotí vědu pozitivně jako bořitelku pověr a náboženských mýtů, avšak dává jí za vinu následné světonázorové vakuum. Nietzsche též zásadně zpochybňuje „tradiční morálku“ i „tradiční smysl života“ a upozorňuje na kulturní podmíněnost vědění (vše později překroutili nacisté pro svou zrůdnou ideologii).

Velké dilema

Na přelomu 19. a 20. století již věda proniká velmi hluboko do oblastí makro i mikro světa. Na obou „pólech“ tohoto universa se objevují nové fenomény, které si žádají nová vysvětlení: Elektromagnetické záření již nerespektuje Newtonovu mechaniku, a i v částicové fyzice se dějí podivnosti. Pojmy „hmota“ či „délka“ a „čas“ ztrácejí své jasné obrysy a chvílemi se zdá, že i principy vědeckého determinismu a kauzality jsou v ohrožení.

Obrázek 8:
1916; Einstein: Naše učebnice o kosmologii se mýlí v mnoha věcech! Pravdou je, že neexistuje žádná gravitační síla! Zakřivená trajektorie nebeských těles není způsobena silovým působením, nýbrž zakřiveným časoprostorem! Důkazem mojí pravdy je soulad s pozorováním – stáčení Merkurova perihelia, ohyb světla kolem Slunce a mnoho dalších experimentů.

Právě v tomto období zřetelně padla představa, že vědu a filosofii lze nějak smysluplně oddělit – vědci se hojně a pokorně navraceli k filosofii, aby jim odpověděla na otázku, zda je jejich uvažování pořád ještě objektivní věda, anebo již subjektivní (relativní) pozice. Není tudíž divu, že dějiny filosofie začali v tomto období přepisovat myslitelé, kteří byli svou primární podstatou vědci (nejčastěji fyzici a matematici):

Ernst Mach

Ernst Mach (cca 1883) byl především fyzikem, avšak svým pozitivistickým přístupem (má smysl zkoumat jen to, co umíme měřit a následně využít pro prospěch lidstva – metafyziku je třeba odmítat) významně zasáhl do filosofie vědy – například i Albert Einstein se považoval po celý život za Machova stoupence.

Kategorie objektivní „pravdy“ ustupuje u Macha do pozadí – věda je pragmatickou naukou sloužící přežívání lidstva, nikoliv popisem reality či pravé podstaty světa. Základním principem Machovy fyziky (i filosofie) bylo relativizovat svá poznání a zjištění z vědeckých experimentů. Mach byl prvním fyzikem, který kritizoval fakt, že Newtonova fyzika upřednostňuje „absolutno“ (především absolutní čas a prostor) – pro Macha něco nepřijatelného.

Henri Poincaré

Henri Poincaré (cca 1900) je taktéž historicky provázán s Einsteinovou Teorií relativity – tento geniální matematik, fyzik a filosof objevil relativistickou matematiku současně a nezávisle na Einsteinovi.
Otázka „pravdivosti“ vědy a vědeckých teorií je dle Poincarého nesmyslná – neb to, co vědci označují za axiomy (primární poznání), jsou ve skutečnosti „konvence“ a s jinou konvencí lze dojít k jinému (stejně funkčnímu) poznání světa.

Albert Einstein

I Albert Einstein byl (1879 – 1955) určitou částí své osobnosti filosofem. Einstein sdílel mnohé myšlenky s Kantem, jeho Teorie relativity však byla nejvíce ovlivněna především Machovou filosofií, méně i dalšími relativisty (včetně Poincarého, od něhož Einstein čerpal též v oblasti fyziky).

Obecně však mají sami filosofové problém zařadit Einsteina do nějakého směru – během svého života vykazoval znaky relativismu i realismu, idealismu, platonismu i pozitivismu. V tomto ohledu bývá Einstein někdy označován za eklektika, který pragmaticky mísí rozličné (často i protichůdné) myšlenky dle potřeb.

Relativismus

Ve výsledku patří právě trojice Mach, Poincaré a Einstein k myšlenkovým zakladatelům novověkého relativismu, který neuznává objektivní (na subjektu nezávislou) pravdu – poznání závisí na subjektivitě člověka.
Podobné stanovisko vyjadřovali i někteří starořečtí myslitelé: Již Protagoras tvrdil, že právě a jen člověk je mírou všech věcí a zdůrazňoval tak relativismus poznání. Zřetelné znaky relativismu obsahují i názory pozdějších skeptiků či subjektivistické postoje idealistického empirismu (George Berkeley, David Hume, …).

Relativismus je tedy skeptická filosofie lidského poznání, která tvrdí, že věci (jevy) nelze absolutně poznat – vždy poznáváme pouze relativně, subjektivní optikou našeho relativního postavení – vzhledem k naší „relaci“ vůči poznávanému objektu.

Ve vztahu k filosofii vědy je fundamentálním východiskem tohoto světonázoru, že lidmi interpretované přírodní zákony je třeba chápat jako pouhou „konvenci“, jež vyhovuje pozorovaným přírodním jevům – nicméně nejde o objektivní pravdu – ta zůstává nepoznatelná.

Jinými slovy:
Relativisté v poznatelnost světa nevěří! Podle nich je vědecké poznání vždy pouze subjektivní – vztažené k optice subjektu vědeckého pracovníka – poplatné našim společenským vztahům, myšlenkovým schématům a vývoji jazyka. Lidská věda je tak pouze jakousi empirickou formulací pravidel, jimiž si vysvětlujeme jevy okolního světa. Reálné fungování světa je nepoznatelné – mimo naše myšlení a naše subjektivní myšlenkové vzorce.

Z novodobého pohledu lze za prvního novodobého relativistu považovat již zmíněného Ernsta Macha:
V centru zájmu vědy má stát jen to, co je poznáno našimi smysly. Věda je tvořena na základě zkušenostního subjektivního poznání (pozorování) – nejde o objektivní realitu. Pozorováním přírody získáváme data, jež se snažíme zasadit do nějakého vzorce. Získaný vzorec (fyzikální zákon například) však nemá nic společného s nějakou objektivní realitou. Naše věda nepopisuje obecnou pravdu o fungování světa, ale produkuje pouze schémata, jimiž umíme předpovídat výsledky experimentů – pro jeden jev může existovat více funkčních schémat.

Veškeré naše poznání k nám přichází prostřednictvím našich smyslů – našimi „počitky“. To, co nemůžeme takto vnímat, nemá pro naše poznání význam. Proto Mach nikdy nepřijal myšlenku existence atomů – smyslově je nelze detekovat, a tak pro nás „neexistují“. Stejně tak Mach nikdy nepřijal Einsteinovu stěžejní práci, byť Einstein myšlenkově vycházel právě z Machovy filosofie, a princip relativismu dokonce vložil i do názvu své teorie. Ani Einstein totiž nemohl relativizovat všechny fyzikální veličiny, a Mach tudíž nesouhlasil (mimo jiné) především s absolutistickým (objektivizovaným) principem omezené (a totožné) rychlosti světla pro jakéhokoliv pozorovatele.

Relativistická filosofie se přirozeně neomezuje pouze na filosofii vědy – významně se projevuje i v jiných aspektech lidské společnosti:
Pro relativisty není nic pouze morálně dobré či morálně špatné – i hledisko morálky a etiky je relativní – každá morálka je správná či špatná pouze pro konkrétní společenskou tradici, epochu či nějaký étos.
Etický relativista tak popírá existenci morálních soudů, které by mohly být vůči komukoli obhajovány. Neexistují žádná univerzálně platná etická pravidla – i společenské zákony jsou pouhými konvencemi, jež mohou být z pohledu někoho jiného zcela jiné.

Karl Popper

Karl Popper byl (1902 – 1994) rakouský filosof (s českými kořeny), který větší část života působil v Londýně. Je právem považován za novodobého zakladatele kritického racionalismu. Během svého života získal světovou popularitu, úctu podobně smýšlejících filosofů i posměch některých odpůrců (Kuhn například). Anglickou královnou byl pasován (v roce 1965) na rytíře!

Popper již nespatřuje vědecký pokrok v realizování souhlasných experimentů, nýbrž primárně v hledání „problémů“. Věda se může rozvíjet jen potud, pokud vyhledáváme rozpory v našem současném poznání, nikoliv novými variacemi experimentů, jejichž cílem je potvrzovat naše vědomosti!

Dějiny vědy dle Poppera tedy nejsou dějinami úspěšných teorií, nýbrž dějinami problémových situací. Vědecký vývoj není hromaděním vědeckých pravd, ale odstraňováním omylů. Jde o metodu „pokus a omyl“.

Popper tak zpochybnil obecný názor (reprezentovaný v daném období především Vídeňským kruhem filosofů okolo Ernsta Macha), že vědeckou teorii lze verifikovat souhlasnými experimenty. Experiment souhlasící s teorií byl do té doby považován za „důkaz“, že vědecká teorie je pravdivá. Popper smetl tyto představy ze stolu a vyvodil, že základem vědeckého poznání není verifikace, nýbrž falsifikace (ve smyslu prokázání nekorektnosti).

Souhlasné experimenty (experimenty, jejichž výsledek je v souladu s teorií) nejsou dle Poppera důkazem správnosti – v tom nelze shledávat žádnou jistotu. Jistotu však máme v tvrzení, že nesouhlasný experiment je důkazem nesprávnosti teorie!

Dle Poppera můžeme například vypracovat vědeckou teorii Teorie o labutích, která postuluje:

  • Všechny labutě jsou bílé!

I kdybychom zaznamenali milion pozorování potvrzujících naši teorii (milion bílých labutí) – neznamená to pravdivost naší teorie. Teprve když budeme pátrat po nebílých labutích a žádná se neobjeví – může být teorie považovaná za (téměř) pravdivou. Jediná černá (anebo modrá, červená či jakkoliv jinak zbarvená) labuť by totiž jasně prokázala chybnost naší teorie!
Popper svůj slavný argument pojal (mimo jiné i) takto: “Bez ohledu na to, kolik bílých labutí jsme pozorovali, není korektním názorem, že všechny labutě jsou bílé.”

Vědecká teorie je dle Poppera teprve taková teorie, která principiálně umožňuje hledání „černých labutí“. Opravdová vědecká teorie proto musí být schopna nabídnout nejen „souhlasný“ experiment, ale i experiment prokazující její neplatnost – teorie musí být falsifikovatelná (ano – v tomto ohledu získává pojem „falsifikace“ poněkud jiný význam nežli v běžném kontextu češtiny).

Můžeme například vypracovat Relativistickou teorii o labutích sestávající ze dvou postulátů:

  • Všechny labutě jsou bílé!
  • Barevnost je relativní a všechny barvy se mohou jevit jako bílé!

Takováto teorie by nesplňovala Popperovo kritérium vyvratitelnosti (falsifikovatelnosti) – nejde tedy o korektní vědeckou teorii – jde o teorii, která se „imunizovala“ proti kritériu falsifikovatelnosti. Z hlediska vědy je tedy nevědecké vše, co je nevyvratitelné!

„Myslím, že každá věda je kosmologií,“ uvedl Popper v předmluvě vydání svého stěžejního filozofického díla Logika vědeckého bádání. Chápe totiž „kosmologii“ jako snahu o porozumění světu!

Popper byl názoru, že postupným vývojem vědy se lidstvo blíží objektivní pravdě poznání – byl realista! Toto hledisko však nebylo jediným, čím se Popper odlišoval od relativistů:
Na rozdíl od Macha (a ostatních přátel Vídeňského kruhu filosofů) Popper považuje vznik vědeckých objevů za kreativní proces (podobný umění), nikoliv za strohý výsledek analýzy dat získaných smyslovým pozorováním přírody.
Popper (jenž povšechně patřil mezi příznivce metody a logiky) tak dospěl k tomu, že vznik vědeckých teorií je zpravidla mimo „vědeckou metodu“, a spočívá spíše v něčem, co lze nazvat intelektuální kreativitou“. Každý objev obsahuje nějaký „iracionální prvek“ nebo „tvořivou intuici“. Ostatně – k podobnému stanovisku dospěli i další Popperovi následovníci.

Na rozdíl od subjektivistických a relativistických stanovisek – Popper zastával po celý život názor, že věda zkoumá objektivní pravdu – která však nemá nikdy charakter jistoty – jde o větší či menší přiblížení se pravdě!
Výroky tudíž nelze jednoduše označovat za pravdivé/nepravdivé – nýbrž za tvrzení, jež jsou různou měrou blízká/vzdálená pravdě. A právě hledisko „blízkosti k pravdě“ je tím, čím je třeba poměřovat a srovnávat jednotlivé vědecké teorie.

Popper odmítá, že by pravdivost každého tvrzení měla záviset na pozorovateli (subjektu) – odmítá, že objektivní pravda neexistuje. Okolní svět samozřejmě existuje (realismus), ale lidské chápání a poznání je omezené – člověk chybuje. K pravdě se můžeme jen blížit, a to metodou, že nacházíme a odstraňujeme vlastní omyly (a omyly našich předchůdců).

Všechna výšeuvedená hlediska jsou vlastně oním kýženým kritickým nástrojem, jak mají mezi sebou vědecké teorie soutěžit. Kritiku považuje Popper vždy za pozitivní – i když se později ukáže jako neoprávněná – i tak může sehrát kladnou roli a upozornit na nějaký důležitý aspekt.

Věda je neustálou hrou pravdy a omylu – neustálým zlepšováním zastaralého – postupným odstraňováním omylů – blížením se k pravdě! A právě s ohledem na toto stanovisko bývá Popperova filosofie škatulkována jako „kritický racionalismus“.
Popperův světonázor je kritický, protože odmítá autoritativní nárok na pravdu a chiméru o neomylnosti vědy. Je to racionalismus proto, že uznává význam racionality – není subjektivistický ani relativistický.

A protože (bez jakékoliv nadsázky) lze Poppera označit za největšího filosofa vědy vůbec, uvádíme několik jeho dalších citátů:

„Skutečně osvícený myslitel, skutečný racionalista, nikdy nechce nikomu mluvit do čehokoli. Ne, ani nechce přesvědčovat. Stále si je vědom, že se může mýlit.“

„My nevíme, my jenom hádáme.“

„Naše znalosti jsou omezené, zatímco naše nevědomost je nutně nekonečná.“

„Růst znalostí plně závisí na zpochybňování.“

„Každý objev obsahuje iracionální element nebo tvůrčí intuici.“

„Neomezená tolerance nutně vede k vymizení tolerance. Pokud bychom rozšířili neomezenou toleranci i pro ty, kteří jsou netolerantní, pokud nejsme připraveni bránit tolerantní společnost, pak tolerantní budou zničeni a tolerance s nimi. Měli bychom tedy požadovat, ve jménu tolerance, právo netolerovat netolerantní.“

„Trval jsem na tom, že musíme být tolerantní. Ale také se domnívám, že tato tolerance má své meze. Nesmíme věřit těm anti-humanitárním náboženstvím, které nejen káží destrukci, ale také podle toho jednají. Protože pokud bychom je tolerovali, tak bychom se stali spoluodpovědnými za jejich činy.“

„Každý intelektuál má mimořádně obrovskou odpovědnost. Má tu čest a příležitost studovat. Na oplátku za to vděčí svým bližním (nebo “společnosti”), aby představoval výsledky svého studia, tak jednoduše, jasně a skromně, jak jen může. Nejhorší věcí, kterou intelektuálové mohou udělat (kardinálním hříchem) je stavět se do role velkých proroků, aby zapůsobili na své bližní nejasně záhadnými filozofiemi. Kdokoli, kdo nedokáže mluvit jednoduše a jasně by měl mlčet a pokračovat v práci, dokud tak nesvede.“

„Dějiny mocenské politiky nejsou nic jiného než dějiny mezinárodního zločinu a morového vraždění. Těmto dějinám se učí ve školách a mnozí z největších zločinců jsou prezentováni jako hrdinové.“

Thomas Kuhn

Thomas Kuhn (1922 – 1996) byl americkým filosofem a významným relativistou – tudíž byl i ideovým rivalem Popperovy realisté filosofie. Ve své práci Struktura vědeckých revolucí (1962) přišel Kuhn se (staro)novým viděním filosofie vědy. Nově Kuhn zavedl v této souvislosti pojem změna paradigmatu.

Podle Kuhna se věda nevyvíjí lineárně, ale dlouhodobá období mírného (téměř lineárního) růstu jsou přerušována revolučními skoky – kdy stávající většinový názor bývá nahrazen principiálně zcela odlišným názorem – vědecké paradigma se zcela mění. V tomto ohledu dělí Kuhn dějiny vědeckého poznání na normální a revoluční období.

Paradigma lze definovat jako souhrn „obecného přesvědčení“, který je používán k posuzování pravdivosti tvrzení. Vědecké objevy přitom Kuhn chápe jako fenomén, jenž se podobá spíše kulturním projevům (architektura, poezie, …), nežli systematickému uplatňování čehosi, čemu říkáme „vědecká metoda“ (na tomto byli s Popperem ve shodě).

Kuhn si povšiml několika historických souvislostí a poopravil tak dosud přijímaný názor na vědecký pokrok ve formě postupného intelektuálního růstu a společného (průběžně synergického) působení vědecké komunity.
Kuhn zaznamenal, že například střelný prach změnil paradigma v oblasti vojenství, antibiotika v oblasti lékařství, Darwin v oblasti evoluce života (a „stvoření“) a Galileo v oblasti kosmologie.

V tomto ohledu měl Kuhn zcela jistě dobrý postřeh, avšak problematický je jeho relativistický názor, že principiálně – mohou ve vědě spolu koexistovat dvě rozdílná paradigmata, pakliže budou obě „funkční“. Ve vědě dle Kuhna nenacházíme pravdu, nýbrž pouze fungující „konstrukce“, jichž může být i více, a přitom všechny stejně validní.
Tímto Kuhn vystupuje zcela otevřeně proti pozitivistické (dobové) představě hledání jediného „správného“ vědeckého principu (zákonu).

Dnes je Kuhn často považován spíše za zajímavého historika nežli za filosofa.

Richard Rorty

Také Richard Rorty (1931–2007) může být zařazen mezi relativisty. Tento americký filosof se v počátku věnoval analytické filosofii, přešel k pragmatismu, později však Rortyho ovlivnilo studium Kuhna (a Quinnea).

Na příkladu kauzy „Galileo versus Bellarmino“ Rorty tvrdí, že klíčovou otázkou je, jak vést dělicí čáru mezi vědou a teologií tak, abychom mohli názor Galilea označit za vědecký a názor církve za nevědecký. Podle Rortyho (navazujícího na Kuhna) nelze postoj Galilea vyvyšovat nad postoj inkvizice – církevní postoj byl „pravdou své doby“!

Galileo versus Bellarmino (a Bruno versus Bellarmino) – historická vsuvka

Zatímco Galileovo jméno zná téměř každý, Bellarmina znají spíše jen filosofové či teologové (obě skupiny z jiného důvodu). Jezuita Robert Bellarmino, přední teolog a kardinál katolické církve (papež udělil tomuto muži titul „kardinál inkvizitor“) se do historie zapsal hned dvakrát:

Bellarmino sehrál svou první historickou roli v pozici inkvizičního soudce v procesu s Giordanem Brunem.
Brunova filosofie byla na svou dobu silně „kacířská“: Nejen Země – ani Slunce není středem vesmíru, ale středem jedné z mnoha slunečních soustav – vesmír je nekonečný a v něm nekonečně mnoho světů (podobných světu našemu).
Pro své názory musel Giordano často měnit své působiště – žil životem štvance. Své postoje přednesl mimo jiné i na Oxfordu, kde jej však (podobně jako jinde) označili za nevzdělance a kacíře – Aristotelovské vidění světa bylo tou dobou ve všech koutech Evropy prakticky nedotknutelné. Na své životní cestě strávil Bruno i půl roku v Praze pod ochranou císaře Rudolfa II. (dokonce již tehdy byla českomoravská země pověstná svým benevolentním přístupem k náboženství a volnomyšlenkářství). Giordano Bruno, bohužel, v Čechách nesetrval …

V roce 1592 byl Bruno v Benátkách Svatou inkvizicí zatčen, uvězněn a vydán do Říma. V okovech strávil 8 let, přičemž pravidelné nástroje tortury usilovaly o Giordanovu převýchovu. I přes dlouholeté věznění Bruno své názory neodvolal – setrval na svých představách o tom, že nekonečný Bůh stvořil nekonečný vesmír s bezpočtem světů stejných, jako je ten náš. Církvi pochopitelně vadila především ona představa více světů – byla v příkrém rozporu s Písmem a přímo zpochybňovala ideologickou nadřazenost církve.

Situace vyústila v církevní soud. Tento soud označil Brunovy názory za lživé kacířství – obviněný byl odsouzen k trestu smrti upálením a kromě toho i k vyloučení ze „svaté a neposkvrněné církve“. Jezuita Bellarmino byl zapřisáhlý odpůrce heliocentrického modelu světa. Jako jeden ze soudců procesu (a hlavní teolog církve) hlasoval tudíž Bellarmino pro upálení Bruna.
Spolu s Brunem církev odsoudila k zatracení (zakázala) též jeho knihy a spisy – a připsala tyto písemnosti „na index“. Ortel byl vykonán roku 1600 v Římě na náměstí Campo dei Fiori.

Přestože ideový střet Giordana Bruna s církevním dogmatizmem byl pro mladého badatele fatální – Bellarmino je dnes znám především až pro svoji druhou (následující) roli – v inkvizičním procesu s Galileem (který dopadl pro odsouzence přeci jen o mnoho lépe):

I Galileův génius se musel nutně střetnout s rigidními názory církve. Galileo byl (téměř po celý svůj život) poměrně sebevědomým učencem a neměl příliš vysoké mínění o svých církevních odpůrcích. Považoval je za nekompetentní a omezené jedince, jež se pokoušejí oklešťovat nauku, které vůbec nerozumí. A protože Galileo poměrně aktivně šířil své troufalé myšlenky slovem i písmem, brzy se donesly i k inkvizičním úředníkům.
Nechvalně známý kardinál Bellarmino následně dopisem varoval Galilea, aby se nepokoušel interpretovat Písmo v rozporu s oficiálním a tradičním církevním výkladem. Galileo však tohoto varování příliš nedbal a ukonejšen svými dobrými vztahy s tehdejšími vládnoucími kruhy – pokračoval v prosazování svých názorů, zastávaje Koperníkovo heliocentrické vidění světa.

Začátkem roku 1616 však měla církevní Kongregace římské a obecné inkvizice dost Galileova kacířství a vydala zákaz dvou kopernikánských tezí:

  • Slunce je středem světa.
  • Země není středem světa (pohybuje se kolem Slunce) a celá se otáčí kolem vlastní osy.

Kardinál Bellarmino byl pověřen, aby Galileovi oznámil výsledek usnesení Svatého oficia. Galilea církevní usnesení zdrtilo – právě jeho přílišné sebevědomí, vlastní výklad Písma, opakované neposlechnutí církevních doporučení i zesměšňování teologů dost možná urychlilo plány Svatého oficia na zákaz Koperníkova učení. Tento incident bývá označován jako První Galileův proces.

Postupem času však Galileova ostražitost znovu upadala. Na trůn usedl nový papež Urban VIII., u něhož se Galileovi dostalo poměrně přátelského přijetí – kde mu papež nicméně znovu připomněl, jaké je oficiální stanovisko církve k uspořádání vesmíru.

Galileo svou audienci u papeže však nepochopil správně a veden falešným pocitem, že doba je mu znovu nakloněna – napsal své nejslavnější dílo – které jej následně znovu přivedlo před Kongregaci. Spis Dialog o dvou největších systémech světa (1629) byl pomyslnou poslední kapkou v poháru trpělivosti Svatého oficia.

V tomto díle Galileo (navzdory Bellarminovu nařízení) znovu obhajoval Koperníkovu doktrínu (pohyb Země a nehybnost Slunce). Tisk Dialogu se vlekl pomalu a dílo bylo distribuováno až v únoru roku 1632. Příznivci kopernikánské teorie byli knihou nadšeni, což bylo (již dosti nemocnému) Galileovi značnou útěchou.

Církev tentokrát reagovala velmi kategoricky – Druhým procesem s Galileem (1633). Tohoto procesu se kardinál Robert Bellarmino (naštěstí) nedožil (zemřel v roce 1621), což pravděpodobně zachránilo Galileovi život.

Badatel totiž ve svém posledním díle opět neprojevil příliš diplomatického ducha:
Dialog je spis, v němž probíhá názorová polemika mezi zastáncem geocentrického a heliocentrického modelu, přičemž zastánce modelu geocentrického tento spis popisuje jako prosťáčka (Galileo mu přisoudil jméno „Simplicio“) – čímž urazil de facto celou církev.

Papež Urban VIII. musel být velmi rozhněván, když zjistil, že jeho moudrá slova pronáší v knize osoba, kterou spis pasuje do role prostoduchého aristotelovského zabedněnce. Simplicio nebyl v publikované rozpravě téměř nikdy schopen obhájit svůj názor (který se zakládal na Aristotelově učení). Jeho postoje byly takřka vždy „smeteny ze stolu“ evidentně moudřejším Salviatim – hájícím názory Koperníka a vyvracejícím geocentrický model světa.

Svaté oficium tudíž bez jakýchkoliv pochybností došlo k závěru, že kniha musí být zakázána a Galileo se musí dostavit do Říma, aby své učení odvolal. Vyděšený astronom (jehož zdravotní stav se po oznámení rozhodnutí Svatého oficia prudce zhoršil) žádá o odklad, avšak nakonec se do Říma vydává s podlomeným zdravím i podlomeným sebevědomím. Galileo kapituloval – byl si vědom toho, že již jen málo jej dělí od osudu Giordana Bruna.

Během výslechů již Galileo nehájí Koperníkovu doktrínu, naopak ji zamítá. Uznává, že při četbě jeho díla bylo skutečně možné nabýt dojmu, že je zastáncem heliocentrické teorie a snaží se přesvědčit inkvizitory, aby mu „bylo dovoleno“ připsat další dvě kapitoly – ve snaze vyvrátit Koperníkovo učení.

Poslední výslech už je velice stručný. Astronom opakuje, že nebylo jeho úmyslem hájit Koperníkovo učení a že je připraven podřídit se nařízením Svaté inkvizice. Následující den je nad starým nemocným géniem vynesen rozsudek:

Musí odvolat, proklít a zavrhnout rouhání, kterých se dopustil. Dialog je pro výstrahu ostatním příznivcům Koperníkovy teorie zakázán (a spálen). Galileo sám je odsouzen k doživotnímu vězení a odříkávání kajícných žalmů. Jeho písemné dílo bylo umístěno na oficiální církevní seznam zakázaných knih, kde figurovalo až do roku 1822!

Tradovaná historka o tom, jak Galileo po skončení procesu pronáší své „… a přece se točí!“, zůstává pouhou báchorkou. Zdrcený Galileo, který právě stěží uhájil svůj holý život, by si takové prohlášení rozhodně nemohl dovolit!

Své rehabilitace se Galileo nedožil (jako většina církví souzených). Po smrti (1642) musel být Galileo Galilei pohřben v nevysvěcené půdě! Trvalo téměř celé století, nežli Posvátná kongregace Svatého oficia povolila postavit Galileovi náhrobek, ovšem s cenzurovaným epitafem. Od roku 1737 má tak Galileo svůj náhrobek ve florentském chrámu Santa Croce.

Církev nicméně později „přeci jen“ uznala své pochybení:
Povolení k výuce heliocentrického modelu světa (Země krouží kolem Slunce, nikoliv naopak) přišlo s vyhláškou Svatého oficia a schváleno papežem Piem VII. v září 1822 – což lze považovat za faktickou satisfakci pro Galilea. Skutečnou (morální) satisfakci a omluvu (v níž byl zrušen výnos inkvizice proti Galileovi) však učinil až Jan Pavel II. v roce 1992, tedy po 359 letech!

O 60 let dříve však neopomněla církev kanonizovat za „svatého“ inkvizitora Bellarmina, který sehrál stěžejní roli „žalobce“ v kauzách Galileo i Bruno:
V roce 1923 byl Bellarmino papežem Piem XI. blahořečen a týmž papežem roku 1930 kanonizován, prohlášen za svatého pod jménem Svatý Robert a označen za „učitele církve“!
Tento dějinný paradoxon tak pouze podtrhuje myšlenku, že při střetu svobodného myšlení s názorovým dogmatismem se může občas zdánlivě jevit pravda (ve vědeckém slova smyslu) jako „relativní“ kategorie … bystrý čtenář by se však neměl nechat tímto zdáním ošálit.

Paul Feyerabend

Paul Karl Feyerabend (1924 –1994) byl původem rakouským filosofem a hlasatelem „metodologického anarchismu“, opět v kombinaci s relativistickými postoji. Feyerabend se stal slavný právě díky jeho anarchistickému pohledu na vědu a odmítání nutnosti existence univerzálního metodického pravidla. Byl velmi vlivnou postavou filosofie a sociologie vědy.

Paul Feyerabend byl Popperovým žákem a později i překladatelem jeho knih. Feyerabend se však brzy etabloval jako metodologický anarchista a relativista – byť se Feyerabend proti takovým označením často ohrazoval.

Se svým přítelem a názorovým oponentem Imre Lakatosem připravoval Feyerabend knihu, v níž měl Lakatos hájit vědecký racionalismus, zatímco Feyerabend mu měl oponovat. Po Lakatosově smrti (v roce 1974) však vyšla pouze Feyerabendova „polovina“ pod názvem Against Method (Rozprava proti metodě) a stala se jeho nejvlivnějším dílem.

Již v předmluvě svého stěžejního díla Feyerabend objasňuje, že se nestaví proti vědě, ale „proti ideologiím, které používají jméno vědy ke kulturní vraždě.“ Feyerabend tedy nenamítá nic proti vědě samotné – irituje jej však představa, že věda je neomylná a narcisticky si uzurpuje právo na formulaci jediné možné „vědecké metody“.
Svým postojem tak mimo jiné zpochybňuje právo vědy na výsadní postavení v rámci státu a společnosti, přičemž navrhuje, aby věda byla oddělena od státu stejně tak, jako jsou dnes odděleny církve (v moderních a demokratických zemích).

Feyerabend poukázal na některé milníky vědecké epochy, které jsou obecně považovány za nesporné příklady pokroku (např. období Koperníkovo), a ukazuje, že všechna obecně závazná „pravidla vědy“ jsou za takovýchto okolností porušována.

Filosofovým postojem filosofa k metodologii vědy byl princip „anything goes“ – vše je dovoleno – žádoucí je cokoliv, co vede k cíli! Žádný myšlenkový rámec (splňující bazální kritéria vnitřní konzistence) nelze označit za „nevědecký“. Nelze dávat přednost jen jednomu způsobu myšlení – nechceme-li sami sebe ochuzovat.
„Ukazuje se, že neexistuje jediné pravidlo, jakkoli samozřejmé a jakkoliv pevně zakotvené v epistemologii, které by nebylo v té či oné době porušeno.“

Věda svou „povinnou“ metodologií omezuje (kontraproduktivně) faktický vědecký pokrok, a kdyby se „vědecká metoda“ striktně dodržovala – vedla by pouze ke stagnaci poznání.
Mnohé významné objevy se staly právě v momentě, kdy byly veškeré „metody“ porušeny.

Feyerabend popisoval vědu jako anarchistický podnik, který je posedlý svou vlastní „mytologií“. Podle jeho názoru se věda stala represivní (potlačující) ideologie, i když původně začala jako osvobozující hnutí.

V duchu výšeuvedeného nás tudíž nepřekvapí, že Feyerabend přikládal nicotný význam i samotnému vědnímu oboru „filosofie vědy“ jakožto základního myšlenkového vodítka pro současné či budoucí badatele:
 „Filosofie vědy jako analýza vysvětlení, potvrzení a porovnání teorií nemá žádný význam ani pro vědce ani pro historiky vědy. Je to irelevantní akademická zábava, která může být klidně ignorována.“

Nestranné filosofické stanovisko neexistuje

Na tomto místě je nutné připomenout, že každé filosofické stanovisko má své mluvčí, a analogicky – každý mluvčí má své filosofické stanovisko. Ve stejné pozici je i autor této statě:
Jakýkoliv pokus o „objektivní, vyvážený a pravdivý světonázor“ je samozřejmě i v oblasti filosofie vědy pouhou chimérou – každé stanovisko má svého nositele, je tedy nutně subjektivní, respektive nutně neobjektivní – vždy někomu straní, něco preferuje a jiné zatracuje.
Každý mluvčí má sice pro svá tvrzení vždy velmi „dobré“ důvody – vždy může argumentovat „hledáním pravdy“… ale pozorný čtenář předchozích statí již jistě pochopil, že Aristotelovské „O všem je třeba pochybovat“ (vypíchnuté již v úvodní kapitole) jej bude provázet celým textem (a doufejme i celým životem). Touto perspektivou, prosím, vnímejte i následující kapitoly.

Prošli jsme společně stručně (a notně zjednodušeně) historickým vývojem filosofie vědy a snažili se připomenout nejdůležitější myšlenkové milníky, respektive popsat, jakým způsobem probíhal během vývoje lidské společnosti souboj jednotlivých (často protichůdných) filosofických směrů a spolu s tím (pro demonstraci), jak se měnil pohled na kosmologickou “pravdu” své doby.
Až dosud jsme mohli usilovat o maximálně možnou nestrannost … ale protože jsme na časové ose historie lidstva dospěli až k současnosti – „své“ filosofické stanovisko musí nutně zaujmout i sám autor tohoto textu a v následujících kapitolách se přiklonit k takovým filosofickým názorům, s nimiž se (v roce 2017) ztotožňuje.

Jinými slovy:
Přestože se autor bude i nadále snažit o maximální „objektivitu“ formulovaných myšlenek, nutně půjde o stanovisko subjektivní:

Kritika relativismu

Světonázor, že všechna tvrzení (vědecká, morální, umělecká …) jsou relativní – se již v počátku zamotává do přediva své vlastní (relativistické) filosofie. Je-li vše relativní, pak je samozřejmě relativní i tvrzení, že vše je relativní! 🙂

Na sebedestruktivní povahu relativismu poukázal již Platón, když v diskusi s Protagorem demonstroval nekonzistentnost relativismu: Jakákoliv lidská komunikace (diskuse) vyžaduje sdílení určité společné „půdy“ – pojmy musí dávat oběma stranám stejný smysl – jinak by byla jakákoliv komunikace nemožná. Relativismus však cokoliv objektivního popírá – popírá tím tedy mimo jiné i sémantický smysl jazyka.

Neustálá změna poznatků a proměnlivý vývoj lidského poznání je touto skeptickou filosofií chápán jako důkaz relativismu (subjektivismu). Takový postoj však plodí více otázek nežli odpovědí. Protože je existence věcí (a jevů) pro relativisty závislá na pozorovateli (a jeho uvažování) – bez lidského myšlení de facto přestávají tyto věci (a jevy) existovat.

Filosofie relativismu je „problematická“ taktéž v etickém aspektu:
Podle relativistických hledisek by reálná společenství mohla jen stěží fungovat. V jakékoliv rozvinutější společnosti bychom v běžném styku s druhými nevěděli, jakou morálku akceptovat. Morálka jako sociálně regulativní instance by byla zcela zpochybněna. Nikomu by nešlo zakázat, aby si zvolil svou „soukromou“ morálku – neexistoval by morální standard!

Pokud by byl etický relativismus skutečně funkční, konvenční morálka by ztratila význam. Nemohly by existovat sankce, jež by vynucovaly morálně korektní chování – neexistovala by jednotná měřítka humanity. Obecné uznání etického relativismu by vedlo ke zhroucení všech platných sociálních systémů a norem, následně ke zhroucení jakéhokoliv společenství.

Lze přitom považovat za prokázané, že morálka (a její etická základna) má zcela objektivní – evolučně pragmatickou – povahu. Altruismus (idea „musíme si pomáhat“) není výdobytkem lidského myšlení, nýbrž je podmíněn geneticky a je zcela evidentní u většiny savců (obzvláště u primátů).
Existuje mnoho důkazů o tom, že jmenované druhy vykazují altruistické (empatické a morální) chování, a že jsou dokonce schopny (svým způsobem) chápat spravedlnost a pociťovat soucit. Moderní sociobiologie dnes tudíž nahlíží na altruismus jako na evolučně podmíněný princip vzniku a rozvoje života.
Myšlení člověka umí tento princip pouze povznést či potlačit, samotný princip však není „volbou“ lidského subjektu, a nemá tudíž „relativní“ povahu!

Každá lidská společnost zcela jistě potřebuje pravidla:
Potřebujeme definici vlastnictví (moje a tvoje), zřetelné normativy o pravdě a lži, institut slibu a závazku, zákony potlačující násilí, pravidla pro zacházení se sexualitou a mnohá další. Pro veškeré aspekty společenského styku potřebujeme normy, které stanovují, co ještě je (a co již není) korektní. Lidské soužití není bez takovýchto pravidel možné (pravidla jsou dokonce zcela evidentní i v živočišné říši).

Vstoupí-li do hry relativistický způsob uvažování, pak může být vše – každý požadavek na pravdu, autoritu, jistotu – chápán pouze jako jedno z mnoha mínění: Ty máš svoji pravdu a já mám zase svoji!

Pojem PRAVDA nedává z pozice relativismu významový smysl!

Neméně „problémů“ skýtá i relativistická teorie poznání:
Současná filosofie přírodních věd už dávno nesdílí Kuhnovy teze v takové míře jako v letech uvedení jeho „převratného“ díla. V podstatě zůstala jen myšlenka paradigmatických posunů poznání. Kdyby u svých paradigmat Kuhn skončil, mohl by být přijímán bezvýhradně.
Kuhn však ve svých úvahách pokračoval dál a došel k závěru, že pakliže občasné vědecké revoluce zcela mění paradigma daného vědního oboru – žádná objektivní pravda vlastně neexistuje (po čase vždy někdo převrátí naše poznání zcela naruby).
Takovýto radikální skepticismus nakonec ústí k „extrémistickému“ přesvědčení, že každá vědecká teorie je poplatná době, že věda nikdy není jednotná a že jakákoliv „vědecká metoda“ je pouhá chiméra – že objektivní věda vlastně neexistuje.

Kuhn, a na něj navazující Rorty, společně představují vědu jako rigidní „zabedněnou“ stařenu, která jen velmi neochotně mění svoje „tradiční“ názory – a tuto svou představu demonstruje na několika historických příkladech (viz Galileo versus Bellarmino).

V tomto ohledu však již oba filosofové sklouzávají k poněkud „bulvárnímu“ manipulování s fakty – opomíjí ony tisíce vědeckých myšlenek, jež celkem bez odporu posunuly lidstvo až k dnešní vysoce vyspělé společnosti. Kuhn prostě přehlíží fakt, že vždy pouze jednotliví a konkrétní uzurpátoři oficiálního vědění (a jejich osobní mix rigidnosti, ješitnosti a zabedněnosti) – nikoliv věda samotná – jsou onou občasnou překážkou na cestě poznání.
Úroveň lidské společnosti na prahu 3. tisíciletí je zřetelným důkazem toho, že navzdory občasným tmářům vědecké obce (horlivě hájících dosavadní status quo) novátorství ve vědě převažuje, a tudíž věda prokazuje enormní životaschopnost a kontinuální rozvoj.

Kuhn se tak sice ve výsledku osvědčil jako schopný „glosátor“ historického vývoje lidského poznání – o nic víc však nejde! Jeho ambice být důstojnou protiváhou filosofii Poppera se zdá nenaplněná.

Na počátku třetího tisíciletí je tak realismus lepší filosofickou základnou nežli relativismus (relativistický konstruktivismus). Nepopiratelný vědecký pokrok lidstva je totiž z pozice relativismu jen těžko vysvětlitelný!

Například Darwinova teorie je dnes zcela zřejmým dokladem toho, že příroda si uzpůsobila člověka, a nikoliv naopak. Svět není stvořen (vykonstruován) lidským vědomím, nýbrž člověk (a s ním i jeho vědomí) je jen pouhou drobnou součástkou přírody, světa a vesmíru.

Navzdory občasným omylům vědy – je úspěch vědeckého a technického rozvoje lidstva fenomenální! Pokud by naše věda nebyla cestou objektivního poznávání reálného světa – takovéhoto úspěchu by lidstvo nikdy nedosáhlo, respektive by šlo o „zázrak“.

Jiným argumentem pro realismus je argument „zdravého rozumu“. Samozřejmě nelze toto kritérium brát jako univerzální hledisko pravdy – přesto však má svoji váhu – viz známá Occamova břitva:

Occamova břitva je známý Princip logické úspornosti – nazývaný dle anglického myslitele (františkána) Williama z Ockhamu (cca 1300).
Ať již velcí myslitelé historie znali, či neznali „Occamovu břitvu“, její princip používali jaksi mimoděk.

Jde o jedno ze základních pravidel logiky, jež říká, že nabízí-li se více vysvětlení, dejte přednost tomu nejjednoduššímu.
Princip netvrdí, že jednodušší varianta je správná – tvrdí, že je s větší pravděpodobností správná (a proto by jí měla být dána přednost).

Francouzský filosof, matematik a astronom Pierre Gassendi (cca 1630) rozšířil Occamovu břitvu o hledisko pravděpodobnosti: Z možných interpretací, které stejně dobře popisují pozorované jevy, je třeba dát přednost té interpretaci, které přísluší největší pravděpodobnost.
Po dlouhá staletí byly právě jednoduchost a pravděpodobnost primárním hlediskem pravdivosti teorie.

Specifickou podobou principu logické úspornosti je i soudobé pravidlo KISS (akronym „Keep it short and simple“ či pragmatičtější varianty „Keep it simple stupid“) používané v managementu, řízení procesů i marketingu – říkající, že pouze jednoduchá řešení jsou ta nejlépe funkční!

Rorty s Kuhnem ztratili ve svém relativistickém filosofování schopnost rozhodnout o tom, čí názor lze v kauze „Galileo versus Bellarmino“ označit za vědecký a čí za nevědecký. V tomto stanovisku se však relativismus projevil již zcela patologicky!
Vědecké spory přeci umí společnost řešit celá tisíciletí. Odhlédneme-li od konkrétního dobového koloritu některých „vědeckých“ sporů s církví (věznění, soudní procesy ústící buď v pokornou omluvu, nebo mučení a smrt na hranici) – byl spor Galilea se Svatou inkvizicí běžným vědeckým sporem, který věda vždy uměla (s jistými zaváháními či prodlevami) spolehlivě řešit:

Stačilo najít jeden jediný experiment, který nesouhlasil s Ptolemaiovým modelem vesmíru – například stáčení roviny kyvadla (rotace Země). I Galileo měl k dispozici hned několik důkazů pro svá tvrzení (Jupiterovy měsíce, Venušiny fáze, …), avšak s církevní inkvizicí té doby nebylo možné vést standardní (svobodnou) vědeckou diskusi.

Problém Galileova sporu s církví nespočíval v nejasném hledisku pravdyspočíval v nesvobodě, náboženském teroru své doby a aroganci kazatelů tehdejší „vědy“.

Jak je možné, že je relativismus vitální i na prahu třetího tisíciletí?
Především proto, že relativistická pozice je velmi „ohebná“ a umí se přizpůsobit téměř každé situaci: Od tvrzení „některá stanoviska jsou relativní“ (jež je bezesporu korektní) je „relativně“ blízko k problematickému světonázoru „všechna stanoviska jsou relativní“ – který mate filosofii vědy již po staletí. 🙁

Relativismus tudíž i dnes přílišně zdůrazňuje (zveličuje) závislost poznání na subjektivních podmínkách badatele, na jeho biologických potřebách a duševním stavu, na sémantickém názvosloví a zvolené metodologii poznání.
Ve výsledku tak naši „teorii pravdy“ i dnes komplikuje relativistická filosofická pozice, která připouští, aby pravdivá mohla být rozdílná (a dokonce i protichůdná) tvrzení!

REALISMUS vs. RELATIVISMUS v současné perspektivě

V obecné rovině se filosofové včera i dnes hádali a hádají především o dva možné pohledy na „jsoucno“ – zda je svět povahy realistické, či idealistické:

Odvěký filosofický spor realismus versus idealismus dodnes nemá jasného a jednoznačného vítěze, byť realistický světonázor zřetelně převažuje, a to v rámci všech kontinentů (rozvinuté části světa).

Realismus je dnes většinovou filosofií a (zjednodušeně) tvrdí, že:

  • Svět (v materiálním kontextu) existuje nezávisle na lidech (lidských vjemech, pocitech či myšlenkách).
  • Svět by zůstal světem, i kdyby lidé neexistovali.
  • Běžné fyzické předměty a látky (kameny, stromy, voda, kočka, člověk, …) i vědou pojmenované entity (elektrony, kvarky, časoprostor, …) objektivně existují, a to nezávisle na lidské mysli.
  • Existuje jen jeden pravdivý a kompletní popis světa (výroky, vědecké teorie).
  • Experimentem nelze prokázat pravdivost teorie – teorii nelze verifikovat; souhlasný experiment je tudíž pouhým náznakem možnosti, že teorie je pravdivá.
  • Experimentem lze nicméně dokázat, že teorie je nepravdivá.

Idealismus je (již tradičně) protikladem realismu a hájí přesvědčení, že:

  • Žádné předměty ani svět neexistují mimo lidskou mysl.
  • Veškerý svět má výhradně mentální povahu.
  • Bez člověka by svět neexistoval – je pouhým konstruktem mysli!

V moderní filosofii se protihráčem realismu stává specifická varianta idealismu – konstruktivismus, který je nejčastěji přijímán ve své relativistické podobě. I v roce 2017 tedy můžeme za ideového protivníka realismu označit relativismus!
Poznání se v moderním konstruktivismu stává relativní k určitému pojmovému schématu; uživatelé těchto schémat „žijí v různých světech“.

Velmi zjednodušeně řečeno:
Relativisté argumentují příběhem, v němž divoch z pralesa nemůže nikterak uplatnit anglicky tištěnou učebnici diferenciálního počtu a student z Oxfordu naopak není schopen rozlišit, zda mu divoch popisuje místní teorii stvoření či včerejší večeři.

Realisté na podobné argumenty zpravidla kontrují faktem, že dnes – v moderním počítačovém světě – i nejsložitější počítačové programy (ve stovkách jazykových mutacích) zcela úspěšně obsluhují lidé ze všech koutů světa. S trochou snahy si všichni na celé planetě navzájem rozumíme – objektivně sdílíme společné pojmy.

Žijeme v době, kdy výkonné počítače s přehledem vyhrávají nejrůznější vědomostní soutěže, létáme úspěšně do vesmíru a v obřích urychlovačích s neuvěřitelnou přesností ostřelujeme různé „elementární“ částice … relativismus je přesto i počátkem třetího tisíciletí rozšířeným světonázorem!
Pokusme se proto, alespoň bazálně, seznámit s názorovou základnou zastánců této skeptické filosofie v kontextu současné (či nedávné) doby. Představme si postoje, které idealisté (nejčastěji relativisté) vůči realismu mají, a to s odkazem na několik zvučných jmen moderní filosofie – a všimněme si, že mnohé postoje moderních filosofů jsme již zaznamenali v předchozích kapitolách v kontextu historického vývoje filosofie vědy:

Willard Quine (1908‒2000) je představitelem naturalismu.

Omezení našich smyslových orgánů i omezení našeho myšlení zapříčiňuje dle Quinea jistou invaliditu, která nám brání dokonale poznat okolní realitu. Námi vytvořené pojmy či vědecké teorie jsou sice nalezením nějakého fungujícího „vzorce“ jak predikovat chování přírody – ale toto poznání je již ze své podstaty nedokonalé a „nereálné“.

Dle Quinea sice umíme změřit průměr koule šuplérou (či krejčovským metrem změřit obvod a vydělit jej π), ale nemůžeme být součástí koule, abychom „přímo“ poznali její průměr. Proto je naše poznání vždy omezené a poplatné zvolené myšlenkové konstrukci (způsobu uvažování).

Quine ve výsledku připouští, že mohou existovat dvě rozličné teorie (každá použije svůj individuální myšlenkový konstrukt), a přitom budou obě teorie stejně pravdivé. Výšeuvedenému navzdory – se Quine označuje za realistu!

Mnoho filosofů (včetně Quinea) bylo během historie zaskočeno faktem, že až do objevu nové vědecké teorie – zpravidla dost dobře slouží i teorie dosavadní:

Starověký geocentrický model vesmíru popisoval pohyby planet (na svou dobu) téměř stejně precizně jako dnešní heliocentrická matematika (jež je také pouze přibližná, neb žijeme v soustavě „barycentrické“). Pohanské představy přírodních zákonů sloužily k předpovědím „chudých“ či „bohatých“ let taktéž (na svou dobu) velmi úspěšně.

Ano – křovák i univerzitní profesor mají každý „svou“ pravdu o světě, „svůj“ jazyk i „svoje“ zákony – ať již v přírodovědném, či společenském slova smyslu. Ano – oba si přitom nemohou sdělit své myšlenky – nerozumí si.
Znamená to však, že svět, pravda i poznání jsou relativní kategorie?

Pro podobné debaty vynalezli filosofové pojmy jazykový relativismus, morální relativismus či pojmový relativismus.

Donald Davidson (1917‒2003) a jiní současní realisté umí samozřejmě poměrně snadno vyvrátit podobné relativistické postoje – neb všechny jazyky i pojmy jsou ve své podstatě vzájemně přeložitelné a i morální platformy sdílíme (v rozvinuté části světa) poměrně úspěšně!

Nezřídka procházejí i sami filosofové myšlenkovým vývojem:
Například Hilary Putnam (* 1926) zastával na počátku svého profesního života klasický (vědecký) realismus, následně obhajuje „interní“ realismus (Svět je sice reálný, ale částečně je utvářen strukturami, které vytvořil člověk tím, že definoval pojmy a předměty, do kterých si svět „rozkrájel“. Úplné poznání světa je tudíž limitně nedosažitelné stejně tak, jako například nelze zcela eliminovat tření v mechanice.) … aby se Putnam v závěru své profesní kariéry téměř vrátil ke „klasickému“ realismu.

V roce 1997 si nicméně Putnam filosoficky „pohrál“ s kodaňskou interpretací kvantové mechaniky a Princip neurčitosti kvantového makrosvěta použil jako argument pro filosofické stanovisko, že jakýkoliv popis světa je vždy jistým způsobem neurčitý, a tedy relační (rozuměj relativní) k pozorovateli.

Obecně vzato: Filosofické půtky tu vždy byly, jsou a budou!

Představme si situaci, kdy přestříkáme zelenou trávu před svým domem na červeno. Náhodný kolemjdoucí následně prohlásí: „Ta tráva má červenou barvu!“
Otázkou je, zde jde o výrok pravdivý, či nepravdivý … a nad takovouto situací se filosofové dokáží úspěšné hádat celé hodiny (či desítky stránek textu). 🙂

Vše se samozřejmě téměř vždy točí kolem faktu, že námi zvolené pojmenování věcí je do jisté míry individuální záležitostí, respektive poplatné různým situacím, různým národnostem a různým zvyklostem – někdo měří vzdálenost v metrech a někdo jiný v mílích.
Tato subjektivní (relativní) volba slov či jednotek a čísel však rozhodně nezpochybňuje objektivní (reálné) poznání našeho světa – vzdálenost v metrech či v mílích je vždy objektivně kvantifikovatelná, zelená barva trávy byla přemalována na červenou atd.

Idealisté, konstruktivisté či relativisté by samozřejmě nesouhlasili.

Ve předchozích kapitolách jsme zmínili i jméno Richarda Rortyho. S ním je spojován termín jazykový konstruktivismus – všechny předměty a celý svět jsou pouhým jazykovým konstruktem – existence věcí vzniká tím, že je v lidské mysli pro ně vytvořena pojmová kategorie. Neexistuje nic mimo jazyka!

Sám Rorty by s „nálepkou“ konstruktivisty asi nesouhlasil – právě on pro své názory totiž vynalezl pojmy „antireprezentacionalismus“„antiesencialismus“. Finálně ani Rorty není ve svém uvažování čistě idealistický – věří například, že „Žirafy reálně existují, nicméně žirafy jsou tím, čím jsou mimo jiné i v důsledku existence lidí, lidského uvažování a jazyka.“

Fundamentální konstruktivisté dovádí svá tvrzení do absolutoria, když například tvrdí (Bruno Latour, *1947), že virus tuberkulózy začal existovat teprve s oficiálním pojmenováním této nemoci (1882)! 🙂

Jazykovému konstruktivismu bychom se nicméně neměli příliš vysmívat v kontextu „Černých děr“ či „Temné hmoty“:
I naše moderní věda bývá totiž čas od času infikována tímto idealistickým způsobem myšlení. Oba fenomény „existují“ pouze na základě námi vytvořeného slovního (a myšlenkového) konstruktu – fakticky nebyly v přírodě nikdy přímo detekovány lidskými smysly ani sebelepšími přístroji – a přesto se staly součástí našich učebnic a vědecké literatury! 🙁

Suma sumárum:

Pomineme-li některé výšeuvedené „extremistické“ názory – žijeme ve společnosti, která v drtivé většině situací vyznává realistický způsob vidění světa:

Děti ve škole učíme, že pravdu měl Galileo, nikoliv církev! V biologii vyznáváme Darwinovu evoluční teorii, kde člověk je jen jednou z mnoha větví stromu matky přírody – a i bez této větve by svět rozhodně existoval a život by zdárně (nejspíš ještě lépe) prosperoval.

V sociální sféře víme zcela jistě, že deklarují-li dva lidé protichůdná tvrzení, pak pravdu má jen jeden a druhý lže (či se mýlí). Na těchto základech stojí nejen naše věda, ale i naše společnost – cožpak si lze představit institut soudnictví, kdybychom připustili možnost, že pravdu má žalobce i obhajoba zároveň?

Moderní filosofie tudíž nemá finálně jinou možnost, nežli se přiklonit k realismu – zavrhnout idealismus a s ním i relativismus. Ve výsledném resumé hrají svou roli i další filosofické argumenty (argument žádného zázraku, argument zdravého rozumu, …), ale v kontextu této stručné statě možná postačí, odvoláme-li se na zdravý rozum čtenářův!

Věda nevěda

Prošli jsme společně bazálním popisem toho, co autor subjektivně vnímá jako to nejdůležitější z filosofie vědy. A přestože jde o velmi stručné a skromné dílko, i tak nelze čekat, že si čtenář zapamatuje všechna jména a s nimi související informace. Přesto lze doufat, že jeden zásadní poznatek si může odnést každý a napořád:

V průběhu textu a popisovaného historického vývoje bylo uvedeno celkem 8 obrázků s komentářem. Všechny tyto obrázky dokreslují situaci jednoho a téhož tématu, a to kosmologického názoru na podobu vesmíru (snad největší vědecká otázka všech dob) v dějinných „chvílích“, kdy docházelo k novému poznání. Pozorný čtenář již jistě tuší, jaký závěr nyní musí následovat a o čem těch 8 obrázků vypovídá v historickém a filosofickém nadhledu.

Kdyby věda nacházela PRAVDU (jak se nemálo domýšlivých vědců domnívá), není pak trochu podezřelé, že v oné největší otázce vědy (podoba vesmíru) vyznáváme v roce 2017 již osmou verzi pravdy (pokaždé diametrálně odlišnou)? Cožpak může mít „pravda“ nějaké verze? Ta dokonalá, jasná a čistoskvoucí „pravda pravdoucí“?

Odpovědí je jméno KARL POPPER – génius novodobé filosofie, jehož jméno ani myšlenky nesmí být nikdy zapomenuty:

Dějiny vědy nejsou dějinami úspěšných teorií, nýbrž dějinami problémových situací.

Vědecký vývoj není hromaděním pravd, ale odstraňováním omylů.

Tím pádem narážíme v češtině (i v jiných jazycích) na etymologický problém – související s tím, jak nabubřele jsme kdysi pojmenovali výraz VĚDA. Budí totiž zřejmé zdání, že „vědci“ jsou myslitelé, kteří „ví“. 🙂
Například angličtina je v tomto ohledu smysluplnější – výrazy „science“ a „know“ nemají společný slovní základ. Ve všech zemích světa to však nakonec vyjde nastejno – od vědců se očekává, že VĚDÍ – což je role, kterou vědci rádi přijímají, a ani ti s filosofickým náhledem tuto roli zpravidla neodmítají.

Faktem však zůstává, že i vědec či filosof je jen člověk, a tudíž i pro něj platí Popperovo „Naše znalosti jsou omezené, zatímco naše nevědomost je nutně nekonečná“

Vědecká činnost spočívá v odstraňování omylů a jen zřídkakdy v nacházení „pravdy“, jež je většinou dosažitelná jen limitně – PRAVDA sama tak zůstává obvykle nepoznaná. Samozřejmě, že existují i ony již poznané absolutní (primární) pravdy (1+1=2 apod.), ale ty již byly objeveny před tisíciletími, takže současní vědci musí zkoumat složitější fenomény, kde „pravda“ stále spíše uniká …

V jakémkoliv vědním oboru tudíž nejde o to “Kdo z nás má pravdu?”, nýbrž o dilema “Kdo z nás se méně mýlí?”

A právě toto filosofické hledisko finálně odděluje zrno od plev, respektive vědce od pseudovědců:
Zatímco skutečný vědec zastává pozici „Pravda je nepoznatelná – nikdo nezná pravdu – já se mohu pouze domnívat“, pak pseudovědec postuluje „Pravda je známá – pravdu mám já!“
Zatímco skutečný vědec prohlásí „Můj názor je takovýto, a proto s Vámi nemohu souhlasit … samozřejmě i já se mohu mýlit“, pseudovědec hřímá „Já mám pravdu a Vy se mýlíte!“
Vnímáte ten rozdíl?

… již víte, která je ta jedna jediná věc – co stojí za zapamatování? 🙂

Několik bonusových myšlenek:

„Opravdovým zdrojem poznání je omyl.“
Karel Čapek

„Dějiny názorů člověka nejsou ničím jiným než dějinami jeho omylů.“
Voltaire

„Jediný prostředek, jak se vyhnout omylu, je nevědomost.“
Jean Jacques Rousseau

„Není čisté pravdy, není čistého omylu.“
Christian Friedrich Hebbel

„Všeobecný souhlas není často ničím jiným než všeobecným omylem.“
Charlie Chaplin

„Čím blíže jsou lidé k pravdě, tím jsou snášenlivější vůči cizím omylům. A naopak.“
Lev Nikolajevič Tolstoj

TK, 2017

koupit knihu
Share This