OHYB SVĚTLA V GRAVITAČNÍM POLI SLUNCE DLE TR
Fenomén ohybu světla v gravitačním poli je dalším z nejčastěji uváděných „důkazů“ TR, respektive OTR. Experiment, který v roce 1919 provedl astronom Arthur Eddington, byl přijat odbornou i laickou veřejností své doby jako heroický úspěch Einsteinovy teorie. Eddington zaznamenal (Einsteinem předpovězený) úhlový posun pozorovaných hvězd, jejichž světelné záření na cestě k pozemským pozorovatelům procházelo blízko Slunce a „rovina“ letícího paprsku světla tak byla sluneční gravitací prokazatelně zakřivena.
Obrázek 77:
Ohyb světla v důsledku gravitačního pole.
Zakřivení světla gravitačním polem bylo opět prezentováno jako zřetelný důkaz zakřivení časoprostoru a naměřený úhlový posun byl v relaci s Einsteinovým matematickým vzorcem. Kvalitativní i kvantitativní soulad teorie s praxí. Co dodat?
Snad jen to, že i v tomto případě je marketing TR poněkud příliš sebevědomý a neobjektivní:
Světlo je hmotné (fotony jsou hmotné), a tudíž je ohyb světla (jeho „pád“) v gravitačním poli zcela logický a samozřejmý – téměř v jakékoliv (alternativní) teorii.
Newton (znající korpuskulární povahu světla) a jeho zákony předpovídají ohyb světla stejně tak jako TR (byť v poloviční hodnotě nežli Einstein) – o tomto fenoménu se zmiňuje Newton již ve své Optice (1704)! Johann Georg von Soldner spočítal na základě Newtonovy teorie ohyb světla (v blízkosti Slunce) již v roce 1801 (publikoval 1804).
V dnešní době existuje několik principiálně odlišných teorií, jež ve výsledku vedou principiálně k rovnocenným předpovědím ohybu světla v gravitačním poli, a jsou tudíž ve zcela stejné shodě s experimenty jako OTR. Své odůvodnění představí v dalších kapitolách této knihy i Teorie času (viz Ohyb světla v gravitačním poli), opět ale nepředbíhejme …