3.6.5 TRAJEKTORIE SLUNCE
Korektní pochopení Newtonových zákonů mimo jiné objasňuje, proč tvrzení „Sluneční soustava je heliocentrická“ je nekorektní a zavádějící. Newtonův třetí pohybový zákon (Zákon akce a reakce), stejně tak jako (v této knize formulovaný) Zákon symetrického pohybu, objasňují, že nikdy se pohybu neúčastní pouze jedna „strana“!
Nemohou se pohybovat pouze planety vůči Slunci, nýbrž i Slunce vůči planetám – respektive všechny objekty vůči společnému hmotnému středu (svému barycentru) – Slunce tedy není a nemůže být nehybným středem!
Ačkoliv je pohyb Slunce kolem (skutečného) středu naší SS novum i pro část dnešních astrofyziků, v lepším případě pak „zanedbatelným“ teoretickým fenoménem – ve skutečnosti je „protiváhou“ pohybu všech ostatních těles a rozhodně nemůže být ignorován:
Pakliže fyzika definuje hybnost jako „míru pohybu“ – ti, co „zanedbávají“ pohyb Slunce, ve skutečnosti ignorují téměř celou polovinu pohybu v naší SS! Hybnost Slunce je totiž (vzhledem k hmotností dominanci) de facto protiváhou všem ostatním objektům naší SS ve smyslu symetrického rozložení hmoty (a jejího pohybu) kolem hmotného středu (barycentra) celé SS!
Poznámka:
Představa o nehybném Slunci je v odborných kruzích hluboce zakořeněna i v roce 2016!
Povšimněme si, že informace o trajektorii Slunce (rychlost pohybu, perioda oběhu, základní parametry tvaru a rozměru orbity) prakticky nenajdete ve školních učebnicích, v odborné literatuře ani na internetu. Snadno samozřejmě naleznete data o pohybové trajektorii všech planet, významných planetek i slovutných komet.
Pohyb Slunce – jako by neexistoval. Je snad Slunce méně významné nežli například kometa „168P/Hergenrother“?
Pokusíte-li se nad hlavou roztočit stogramové závaží na provázku, nikdy se vám nepodaří zcela eliminovat kruhový pohyb (chvění) vašeho zápěstí – bez ohledu na to, jak svalnatého či hmotného hromotluka k experimentu použijete. Zjednodušeně řečeno – vytvoříte si tak hrubý model Sluneční soustavy a názorně pochopíte, proč i Slunce musí vykonávat pohyb.
Ve strojírenství je totožný princip důvodem, proč každý rotor produkuje větší či menší vibrace a nikdy je nelze zcela eliminovat!
Výšeuvedenému navzdory – školní učebnice a moderní internetové zdroje nás i ve 3. tisíciletí „vzdělávají“ v mylné představě, že Slunce (nehybně) spočívá v centru SS.
SIM (Solar inertial motion) byl moderní astrofyzikou „objeven“ teprve nedávno a mnoho rigidních autorit jej dodnes odmítá přijmout – vzdát se heliocentrické představy nehybného Slunce v centru všeho pohybu je pro ně stejně nepřijatelné, jako bylo ve středověku nepřijatelné oprostit se od „osvědčeného“ modelu geocentrického. Ignorovat SIM však nutně znamená ignorovat základní zákony pohybu – pohyb je vždy symetrický!
Poznámka:
Na tomto místě je vhodné připomenout fakt, že jakékoliv vyobrazení Sluneční soustavy je vždy proporčně zkreslené – vzdálenosti i velikost planet musí být „schematicky“ deformovány, aby je vůbec bylo možné (alespoň principiálně) zakreslit.
Hmota je totiž v naší SS přítomna v natolik řídkém množství, že jakékoliv proporční zobrazení by skončilo jedinou tečkou (Sluncem) ve středu prázdné bílé plochy.
Obrázek 128 + ANIMACE:
I toto zobrazení SS je zkreslené. Tečky zobrazených planet jsou přehnaně veliké, jsou zcela vynechány malé planety (kromě Země). Zdánlivě se může zdát, že Slunce je v samém centru SS …
Již Newton popsal (1687) ve svých Principiích, že těžiště slunečního systému musí být neustále v klidu, a proto se musí Slunce (pod vlivem proměnlivého postavení planet) neustále pohybovat (byť se nikdy od „těžiště“ příliš nevzdálí).
O několik set let později totéž znovuobjevila i moderní fyzika. První práce na toto téma byla publikována v roce 1965 (P. D. Jose) a vypočetla (na základě Newtonových zákonů) trajektorii Slunce kolem barycentra Sluneční soustavy – šlo o první exaktní kvantifikaci Newtonových představ.
Je pochopitelné, že snahy o výpočet trajektorie Slunce (kterou zároveň ovlivňuje 8 planet +1 menší planetka) musely počkat na nástup počítačů – na rozdíl od matematiky jednotlivých planetárních orbit – výpočet trajektorie Slunce nelze nijak okleštit na „problém 2 těles“ – výsledná trajektorie tím pádem nemá s elipsou (kuželosečkami) nic společného a je mnohem komplikovanější:
Obrázek 129:
Obrázek znázorňuje pohyb Slunce kolem barycentra SS v průběhu 23 let.
Výpočty prokázaly, že Slunce se pohybuje v oblasti o průměru 4,3 slunečních poloměrů, respektive 3 mil. km, což opravdu není „zanedbatelná“ hodnota – představuje 8× větší míru, nežli je vzdálenost ze Země na Měsíc!
Průměrná rychlost Sluneční orbity pravděpodobně osciluje kolem hodnoty 58 km/hod, avšak chybí přesnější údaje a obecně lze říci, že o skutečné trajektorii Slunce toho moc nevíme – uvedené údaje se opírají pouze o výpočty a jakékoliv validní experimenty chybí – vzývat „tradiční“ heliocentrický model je většinově pohodlnější!
Trajektorie Slunce je nejvíce ovlivňována Jupiterem a Saturnem (souhrnný vliv jejich hybnosti je cca 95 %), vzhledem k jejich dominantní hmotnosti v porovnání s ostatními planetami.
Reálně se však pohybu účastní Slunce plus 9 (možná 10) dalších masivních objektů, tisíce velmi hmotných planetek a miliony dalších menších objektů. Faktická trajektorie Slunce je tudíž ještě složitější nežli níže zobrazená „růže“, jejíž výpočet zohledňuje pouze 4 nejhmotnější planety:
SIM v průběhu 179 let.
K výzkumu SIM významně přispěla i Česká republika, respektive Ivanka CHARVÁTOVÁ (Geofyzikální ústav Akademie věd ČR), která zkoumala jisté pohybové „vzorce“ a periody v trajektorii Slunce kolem barycentra SS.
Charvátová dala do souvislosti, že sluneční aktivita klesá v období, kdy relativně uspořádaný pohyb Slunce tvoří téměř dokonalý „trojlístek“ (pod vlivem planet Jupiter a Saturn) a kdy je naopak orbita Slunce narušena dalšími planetami (především Uran a Neptun) – následně nastává „chaotické“ období.
Charvátová vyvozuje, že pod gravitačním vlivem ostatních planet se mění nejen trajektorie Slunce, ale i Sluneční aktivita, která přímo ovlivňuje i podnebí a geotermální aktivitu Země. Hlavní perioda těchto změn trvá cca 179 let, a proto i podnebí naší planety vykazuje stejně časované periodické změny, jež lze vystopovat v historických pramenech.
Přesný mechanismus (jak gravitace okolních planet ovlivňuje aktivitu Slunce) není znám, nicméně jistou úlohu pravděpodobně hrají slapové síly (gravitace) planet, jež na Slunce působí. Vliv má zřejmě i magnetosféra těchto planet.
V každém případě je třeba přijmout fakt, že Slunce není heliocentrickým, tedy nehybným středem Sluneční soustavy! Tak jako Země podléhá pravidelným změnám „počasí“ (v délce jednoho roku), specifická časová frekvence řídí i Sluneční „periodu“, respektive aktivitu Slunce:
Primárně je „Sluneční rok“ determinován oběžnou dobou Jupitera, který ovlivňuje oběžnou trajektorii Slunce (kolem barycentra) největší měrou – tato perioda je téměř 12 pozemských let (11,9) a přímo souvisí se Sluneční aktivitou a výskytem Slunečních skvrn.
Reálně však u Slunce osciluje doba oběhu barycentra SS mezi 10 až 14 roky – přidává se totiž i „vliv“ Saturnu, Uranu a Neptunu. Vliv ostatních planet je (s ohledem na jejich hmotnost) marginální.
Sekundární „periodu“ Slunce určuje situace, kdy se tyto hmotné planety společně s Jupiterem dostávají do „součinného postavení“. Tato situace nastává každých cca 179 let – „jednostranné“ postavení hmotných obrů v naší SS vyžaduje (s ohledem na zákonitost hmotnostní symetrie), aby se Slunce v takové situaci vzdálilo od barycentra až na 1,5 mil. km!
Obrázek 131:
Pozice i pohyb objektů v naší SS je symetrický – „heliocentrický“ i „eliptický“ princip je tudíž minulostí! Pozici a pohyb Slunce determinují nejtěžší planety (J, S, N, U).
Je zřejmé, že výšeuvedené periodické vlivy ovlivňují „počasí“ na Slunci, a tím pádem i počasí na naší planetě. Klimatologové a politici, kteří usilovně vyvozují (na základě trendů v horizontu jednoho staletí) „důkazy“ lidské činnosti na počasí Země (tzv. „Globální oteplování“), často ignorují výšeuvedenou nebeskou mechaniku – jejich závěry jsou tudíž do jisté míry irelevantní!
V důsledku SIM si budeme muset poopravit i údaje o vzdálenosti Země od Slunce:
Jako velmi „nešťastné“ lze označit rozhodnutí (z roku 1771) učinit tuto vzdálenost standardem tzv. Astronomické jednotky – dnes udávaná hodnota 1 AU = 149,5978707 mil. km.
Historická poznámka:
Na „přesném“ určení vzdálenosti Slunce se podílela mimo jiné i Cookova námořní výprava na Tahiti (1769), respektive Cookem (a astronomem Greenem) proměřovaný přechod Venuše přes Sluneční kotouč.
Dnes udává jednotka AU fakticky tzv. „střední vzdálenost“, neboť zemská orbita je (teoreticky) eliptická (Kepler, Newton), a tudíž se během pozemského roku mění o cca 1,7 % (2,5 mil. km).
Navíc však – v důsledku SIM – astronomové musí čas od času jednotku AU „předefinovat“ – neboť nová měření vzdálenosti se (kupodivu) nikdy neshodují s těmi předchozími.
Primární problém přitom spočívá ve skutečnosti, že ještě 100 let poté, co Newton objasnil (1687), že Slunce není nehybným středem (nýbrž se samo pohybuje kolem barycentra) SS – lidstvo tvrdošíjně hledělo na Slunce jako na centrální nehybné božstvo – což ostatně činí dodnes!
Kromě přibližně eliptické trajektorie Země je tedy nutné počítat i se SIM – které činí výšeuvedenou vzdálenost od Slunce ještě více proměnlivou, a to v periodě cca 179 let!
Přesnější kvantifikace si však musí počkat na nějaký smysluplný počítačový model naší Sluneční soustavy, jehož základem nebudou elipsy (+ poruchové funkce), ale Gravitační zákon symetrického pohybu hmoty.