3.6.10 BÁJNÉ ČERNÉ DÍRY

Zatímco matematické vztahy TČ pro výpočet GRP predikují nekonečně veliké posuny frekvencí teprve při nekonečně velikém gravitačním potenciálu (frekvence záření by se zpomalila na nulu pouze, kdyby světlo emitující hvězda měla nekonečnou hmotnost) …

… matematika OTR předpovídá „zamrznutí frekvence v čase“ již při poměrně běžném gravitačním potenciálu. Ve viditelné části vesmíru jde o miliardy případů a dostatečně silnou gravitaci nabízí i centrum naší mateřské galaxie (Mléčné dráhy).

Neboť je OTR teorií zakřivení časoprostoru – rostoucí gravitační potenciál:

• Zakřivuje prostor (přímky, úhly, …),

• zpomaluje čas (tikot hodin i frekvenci všech jevů, včetně záření světla).

Při rozboru Newtonových zákonů jsme mimo jiné objasnili pojem Druhá kosmická rychlost.

Zkombinujeme-li výšeuvedené principy OTR s tvrzením, že rychlost je dle STR fyzikálně omezena a maximálně se může rovnat rychlosti světla (c), pak je zřejmé (pro relativisty), že při určité úrovni gravitačního potenciálu masivního nebeského objektu bude druhá kosmická rychlost pro únik hmoty z vlivu gravitace právě rovna mezní rychlosti světla:

Z uvedeného vztahu relativisté snadno spočítali obecný vzorec pro „hraniční“ poloměr takovéhoto zvláštního objektu, respektive poloměr „horizontu událostí“, který se též nazývá (dle svého teoretického objevitele) „Schwarzschildův poloměr“:

Dostatečně silné gravitační pole tak podle OTR způsobí nejen zpomalení frekvence světla (a veškerého času) na nulovou hodnotu (gravitační rudý posuv až na nulu), ale zároveň i „absolutní“ zakřivení prostoru takovým způsobem, že se daný prostor „uzavře sám do sebe“, respektive pro tuto situaci nemá fyzika smysluplné vyjádření. Hovoří se proto o singularitě (vědecké označení pro stav, kdy platné fyzikální veličiny nabývají nekonečných, nulových či obecně nesmyslných hodnot a kdy nikdo neví, co se děje).

S pojmem singularity se úzce pojí i horizont událostí – což je ona údajná hraniční mez v okolí masivních vesmírných objektů (pomyslná kulovitá „bublina“), kde právě dochází k onomu absolutnímu zakřivení prostoru a absolutnímu „zamrznutí“ času (posunu GRP na nulu).

Cokoliv se ocitne za horizontem událostí, je pro náš vesmír nenávratně ztraceno – sebevětší rychlost, sebevětší energie nestačí takovému tělesu k tomu, aby se vymanilo z pod oné hranice a vrátilo se zpět. Za horizontem událostí je každý objekt proměněn na bezrozměrnou, bezobsažnou singularitu – pro náš svět po něm zbude jen jediné – jeho původní hmotnost bude i nadále ve vesmíru přítomná ve formě navýšené hmotnosti onoho centrálního „požírajícího“ hmotného obra.

Takovému super-hmotnému nebeskému objektu říká moderní astrofyzika Černá díra. Jde o objekt, který má pouze hmotnost a poloměr – nic víc! Nikdo jej nikdy neviděl, žádný přístroj jej nikdy nedetekoval – ta věc totiž nevyzařuje vůbec nic (projevuje se pouze gravitačně)!

A byl alespoň pozorován „pád“ nějakého objektu do Černé díry? Mohli jsme alespoň experimentálně zaznamenat, jak nějaká hmota „mizí“ za horizontem událostí?

Ani to bohužel není možné – protože (dle OTR) čas zpomaluje s tím, jak se hmota blíží k okraji horizontu událostí, a tudíž bychom mohli okolí Černé díry pozorovat celá tisíciletí, a přesto neuvidíme jediný atom okolní hmoty mizet v jejích útrobách.

A přesto nám věda tvrdí, že Černé díry jsou realitou, že je detekuje „nepřímo“ (monitoruje jejich gravitační účinky na okolní hmotu) a že Černé díry jsou de facto v každé galaxii, včetně té naší.

V naší galaxii umíme údajně změřit na vzdálenost 27 000 světelných let pohyb hvězdy „Sagittarius A“, určit její orbitální dráhu, změřit její podezřele rychlý pohyb a následně dopočítat, že taková orbita je možná jedině v případě, že Sagittarius obíhá neviditelnou supermasivní Černou díru. Zní to velkolepě …

Ve skutečnosti však astronomové monitorují nepatrný úhlový pohyb několika bodů v centru galaxie – nic víc! Těmto bodům věda následně „automaticky“ domýšlí eliptickou orbitu (Keplerovy zákony) takovým způsobem, aby „našla“ přesně to, co chce najít!

Co na tom, že v centru galaxie Keplerovy zákony platit nemohou? Že gravitační potenciál centra jakékoliv galaxie rozhodně není radiálně homogenní (nezbytnost pro eliptickou orbitu)?

Co na tom, že je kinematika galaktického jádra nesrovnatelně složitější nežli v naší „jednoduché“ Sluneční soustavě (naše SS má 9 významně hmotných objektů, centrum naší galaxie jich má miliony a jen v nejbližším okolí Sagittaria napočítáme tisíce hvězd)?

Černé díry „existují“ v učebnicích fyziky (a v hlavách fyziků) proto, že Einsteinův vztah pro GRP má pod odmocninou nulu již při relativně středně silném gravitačním potenciálu. Při ještě vyšším potenciálu se pod odmocninou dokonce generují záporná čísla (což představuje v oboru reálných čísel matematický nesmysl).

Černé díry tak mají „řešení“ pouze v imaginární říši – v matematickém i obecném slova smyslu. Byť se Einstein nedožil uvedení Černých děr do „síně slávy“ moderní fyziky – jde o „Pyrrhovo vítězství“ moderní kosmologie.

Černé díry neexistují (relativistické astrofyzice navzdory) a jsou výplodem bizarní fyzikální fantazie, jež nemá oporu v reálném světě ani kdekoliv ve vesmíru.