GIORDANO BRUNO – OBĚŤ TMÁŘSTVÍ

Giordano Bruno (1548‒1600) byl italským filosofem a spisovatelem. Působil na mnoha místech, mimo jiné i jako řádný profesor na univerzitě v Toulouse.

Již jako mladý pochopil Bruno velikost Koperníkových myšlenek a omezenost geocentrického modelu, který byl tou dobou oficiálně uznávaným vědeckým pohledem spolu s Aristotelovskou filosofií (jež církvi vyhovovala).

Ve svých 36 letech vydává Giordano dílo, kterým koriguje teorii Koperníkovu a významně posouvá poznání principů vesmíru. V ní Giordano tvrdí, že ani Slunce není středem vesmíru, ale středem jedné z mnoha slunečních soustav, že vesmír je nekonečný a v něm nekonečně mnoho světů (podobných světu našemu).

„Je jedno nebe, a tím je nekonečný prostor, lůno veškerenstva, univerzální prostředí, oblast etheru, v něm vše probíhá a pohybuje se. A v něm jsou nesčetné hvězdy, souhvězdí, koule, slunce a země, které jasně vidíme… Nesmírný a nekonečný vesmír je souhrnem takového prostoru a všech těles v něm obsažených …

Každé místo ve vesmíru je relativně k jinému místu a Země může být středem vesmíru jen při pohledu ze Země. Země má svůj střed, který je významný pro obyvatele Země. Není ale zároveň i středem vesmíru.“

Protože byl Giordano Bruno přesvědčen, že hmota má ve vesmíru všude stejné složení (skládá se z atomů!) – světy si musí být podobné – není důvod, aby na jiných světech nebyl život podobný tomu našemu.

Atomizmus převzal Bruno od Lukretia (římský filosof, cca 50 př. n. l.). Celý vesmír se tedy dle Bruna skládal z dále nedělitelných částeček hmoty, které však mohou mít různou velikost a různé tvary!

Bruno byl „myslitel“. Nebyl astronomem v pravém slova smyslu – neprováděl důsledná astronomická pozorování – své teorie vypracoval pouze na základě svých „filosofických“ úvah!

Pro své názory musel Giordano často měnit své působiště – žil životem štvance. Své postoje přednesl mimo jiné i na Oxfordu, kde jej však (podobně jako jinde) označili za nevzdělance a kacíře – Aristotelovské vidění světa bylo tou dobou ve všech koutech Evropy prakticky nedotknutelné. Na své životní cestě strávil i půl roku v Praze pod ochranou císaře Rudolfa II. – dokonce již tehdy byla českomoravská země pověstná svým benevolentním přístupem k náboženství a „volnomyšlenkářství“. Giordano Bruno bohužel v Čechách nesetrval …

V roce 1592 byl Bruno v Benátkách Svatou inkvizicí zatčen, uvězněn a vydán do Říma. V okovech strávil 8 let, kdy církev pravidelnými nástroji tortury usilovala o Giordanovu převýchovu. I přes dlouholeté věznění Bruno své názory neodvolal – setrval na svých představách o tom, že nekonečný Bůh stvořil nekonečný vesmír s bezpočtem světů stejných, jako je ten náš. Církvi pochopitelně vadila především ona představa více světů – byla v příkrém rozporu s Písmem a přímo zpochybňovala ideologickou nadřazenost církve.

Situace vyústila v církevní soud. Tento soud označil Brunovy názory za lživé kacířství – obviněný byl odsouzen k trestu smrti upálením a kromě toho i k vyloučení ze „svaté a neposkvrněné církve“. Spolu s Brunem církev odsoudila k zatracení (zakázala) též jeho knihy a spisy – a připsala tyto písemnosti „na index“.

„Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, nežli s jakým já jej vyslechnul,“ pronesl Giordano Bruno po zaznění rozsudku.

Ortel byl vykonán roku 1600 v Římě na náměstí Campo dei Fiori:

Až v roce 1889 (téměř po 3 stoletích!) byla na místě popravy vztyčena bronzová socha na uctění památky osvíceného a statečného učence Giordana Bruna.

Co lze k tomuto strašlivému příběhu dodat?

1.19.1 DĚJINNÝ PARADOXON

Hlavní roli soudce v procesu s Brunem sehrál jezuita Robert Bellarmino, přední teolog a kardinál katolické církve. Papež udělil tomuto muži titul „kardinál inkvizitor“. Bellarmino byl zapřisáhlý odpůrce heliocentrického modelu světa. Jako jeden ze soudců procesu (a hlavní teolog církve) hlasoval tudíž Bellarmino pro upálení Bruna.

Stejný kardinál Bellarmino sehrál zásadní roli i v pozdějších procesech s Galileem. V prvním procesu (1616) odsoudil Bellarmino Galilea k zákazu šíření myšlenek o heliocentrickém modelu. Druhého (hlavního) Galilelova procesu (1633) se kardinál (naštěstí) nedožil. Robert Bellarmino zemřel v roce 1621.

V roce 1923 byl Bellarmino papežem Piem XI. blahořečen a týmž papežem roku 1930 kanonizován, prohlášen za svatého pod jménem Svatý Robert a označen za „učitele církve“!!!

1.19.2 HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

Obecně lze konstatovat, že křesťanství se prvních 19 staletí projevovalo spíše tmářsky a mocensky!

Protiřečit Písmu se nevyplácelo ani Brunovým předchůdcům, ani jeho následovníkům. Myslitelé museli neustále cenzurovat své vlastní myšlenky s názory Svatého oficia, neboť důsledky byly zpravidla fatální. Jen málo mužů našlo odvahu pustit se s církevními hodnostáři do názorové diskuse. V ještě horším postavení však byly ženy:

Součástí Nového zákona je i První list Timoteovi (1Tm), kde se praví (autorství je připisováno apoštolu Pavlovi):

„Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život. Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.“

(1Tm kapitola 2)

Částečně i z výšeuvedeného důvodu musíme konstatovat, že ženy začaly do fyziky významně zasahovat až koncem druhého tisíciletí – bohužel!

Před náboženskými institucemi měla vzdělaná žena ještě menší šanci nežli vzdělaný muž. Kromě principů podřízenosti měla církev v rukávu ještě jeden trumf proti výjimečným ženám:

„Čarodějnici nenecháš naživu.“ Text se nachází v Hebrejské Bibli, ve 2. knize Mojžíšově, Exodus (kapitola 22). Jde o součást právních předpisů, které podle biblického podání Mojžíš obdržel od Boha při jeho zjevení na hoře Sinaj.

Předpis o čarodějnicích je zařazen mezi zásadní pravidla týkající se sociálních vztahů uvnitř komunity, spolu s dalšími požadavky (např.: „Vyhlazen bude ten, kdo bude obětovat jinému bohu nežli Hospodinu.“). V zásadě šlo o pravidla zabezpečující monopol jeruzalémských kněží (mužů) na interpretaci Boží vůle – nový mocenský nástroj.

1.19.3 HYPATIA Z ALEXANDRIE

Velmi bolestivý střet s církevní mocí prožila i jedna z největších učenek dávnověku – Hypatia z Alexandrie (cca 400). Tato brilantní filosofka, matematička a astronomka (jež se pravděpodobně podílela i na uspořádání Euklidových Základů) se stala politicky nepohodlnou pro Cyrila Alexandrijského, místního patriarchu vzmáhající se křesťanské církve.

Patriarcha Cyril (jeho otec biskup Theofilus nechal zničit Serapisův chrám, včetně zbytků neshořelých děl Alexandrijské knihovny) rozpoutal v Alexandrii nesnášenlivé boje mezi křesťany a pohany, a pravděpodobně na jeho příkaz zemřela pohanka Hypatia (obviněna z čarodějnictví) pod rukama zfanatizovaných křesťanů (křesťanské bratrstvo Parabolánů). Dav Hypatii shodil z nosítek, svlékl do naha a v kostele jí ostrými střepy zaživa sedřel kůži z těla.

Nešťastný osud této velevýznamné přírodovědkyně poměrně věrně líčí i výpravný film Agora (2009), který je v mnoha ohledech nebývale přesný v historickém kontextu. Filmaři se dopustili pouze jedné nepřesnosti – neexistují historické doklady, že by Hypatia vyznávala heliocentrický model vesmíru – pravděpodobně žila (navzdory svému pokrokovému intelektu) v zajetí geocentrických představ.

Osudem Hypatie se nechali inspirovat i samotní křesťané:

Právě na motivy jejího osudu stvořili křesťané legendu o Kateřině Alexandrijské – jež je dnes pod jménem Svatá Kateřina nejoblíbenější křesťanskou mučednicí. Církev ovšem příběh Hypatie převrátila – v jejím podání zbožnou křesťanku Kateřinu umučili barbarští pohané.

Taktéž postava patriarchy Cyrila byla historickým vývojem poněkud přikrášlena – roku 1883 byl Cyril katolickou církví prohlášen za svatého a za „učitele církve“ (stejně jako kardinál Bellarmino) – od té doby jde o Svatého Cyrila Alexandrijského.

Ženy to neměly nikdy lehké a na mnoha místech světa to nemají lehké dodnes!