3.6.8 OHYB SVĚTLA V GRAVITAČNÍM POLI
Jiným „důkazem“ platnosti TR byl pozorovaný ohyb paprsků světla (úhlový posun pozice vzdálených hvězd na obloze) při průchodu kolem Slunce. Toto údajné zakřivení časoprostoru bylo pozorováno při slavném Eddingtonově astronomickém pozorování (1919) během zatmění Slunce – viz kapitola Ohyb světla v gravitačním poli Slunce.
Co dodat?
Nemá smysl na tomto místě rozebírat „pozoruhodnou“ přesnost Eddingtonova měření (za hranicí rozlišovacích schopností tehdejší astronomie) – protože pozdější (zcela validní) experimenty potvrdily, že světlo se v blízkosti Slunečního kotouče skutečně ohýbá více, nežli plyne ze samotné aplikace gravitačních zákonů (Newtonova gravitace samozřejmě působí na jakoukoliv hmotu, tedy i na fotony).
Co jiného by tedy mohlo vysvětlovat větší ohyb paprsku světla (kromě zakřivení časoprostoru či Temné hmoty)?
Proč se nepodívat na zkušenosti z naší vlastní planety?
Námořníci po staletí počítají s jevem, kterému říkáme světelná refrakce (lom světla). Na Zemi jej způsobuje zemská atmosféra, obecně jej způsobuje jakékoliv hmotné médium (propouštějící světlo). Díky refrakci můžeme na obzoru pozorovat hvězdy, které jsou fakticky ještě pod horizontem.
Obrázek 136:
Optická refrakce v atmosféře je zcela běžným fenoménem.
Je snad Země jediným nebeským objektem s vlastní atmosférou?
Samozřejmě nikoliv! Schopnost udržet si atmosféru (plynná skupenství) souvisí s velikostí gravitace, respektive hmotností nebeského tělesa. U lehčích planet přitažlivá gravitace neudrží molekuly plynu (jež mají tendenci se rozpínat) a tyto molekuly mizí ve vesmíru. Všechny planety masivnější nežli Mars si svou atmosféru snadno udrží – čím hmotnější těleso, tím bude atmosféra hustší, a tím pádem bude u takových těles i větší hodnota refrakce světla!
Nemůže tomu být jinak – jde o základní zákon optiky (jehož podstata spočívá v mechanice).
A protože je Slunce zdaleka nejhmotnějším objektem naší SS, má pochopitelně i nejhustší atmosféru, jejíž část vnímáme jako tzv. „Sluneční koronu“. Naměřený rozdíl ohybu světelných paprsků světla (oproti pouhému Newtonovskému ohybu) je tudíž třeba připsat refrakci světla – jde o optický fenomén, nikoliv topologickou vlastnost prostoru (zakřivení časoprostoru)!
Obrázek 137:
Refrakce musí nutně probíhat i v atmosféře (koroně) Slunce!
V dnešní době již několik experimentů potvrdilo, že světlo „ohýbající se“ v blízkosti Slunce vykazuje jeden zřetelný a rozhodující znak světelné refrakce – velikost refrakce (úhel lomu) závisí na frekvenci (vlnové délce) světelného paprsku – světlo o vyšší energii se láme více.
Poznámka:
Shodou okolností jde o analogický jev, který objevil Newton, když optickým hranolem rozkládal (a zase skládal) spektrum slunečního záření na jednotlivé frekvenční složky.
Jelikož je v rámci TR příčinou daného jevu tvar (zakřivení) samotného prostoru – každé světlo se dle OTR musí ohýbat stejnou měrou bez ohledu na jeho frekvenci (energii) – každé světlo se (údajně) šíří „rovně“ po geodetikách (po nejkratší možné spojnici) zakřiveného prostoru. Dle TR tudíž ohyb světla nezávisí na jeho frekvenci.
Experimenty prokázaná rozdílná refrakce elektromagnetického záření (světla) ve Sluneční atmosféře (v závislosti na jeho frekvenci) je tak důkazem toho, že pozorovaný jev je optické povahy, nikoliv důsledkem zakřivení časoprostoru!
Cožpak jsou lupa či brýle důkazem „zakřiveného“ časoprostoru???
Celkový ohyb světla v blízkosti masivních nebeských těles je finálně součtem Newtonovského „pádu“ v gravitačním poli (dle GZSP) a refrakce v atmosféře daného tělesa.