NA POČÁTKU BYLA PLACKA

Dějiny vědecké fyziky a astrofyziky začínají cca 2500 let př. n. l.

Již v té době zavedli Egypťané pojmy a měrné jednotky pro základní fyzikální veličiny: délka, čas, hmotnost, objem. Samozřejmě nelze zastírat, že „byznys“ té doby byl hlavním hybatelem onoho pokroku – primární potřebou bylo umět se domluvit v otázkách kdy, kde a za kolik se bude moci zobchodovat určité množství zboží.

Svět samotný byl však v těchto dobách nepoznaný – převládala představa nekonečné vodní hladiny, na jejímž povrhu pluje Země.

Již cca 2400 let př. n. l. mapovali Babyloňané pozorně všechna pohyblivá okem viditelná nebeská tělesa. Pojem „planeta“ se v té době tedy vztahoval na 7 vesmírných těles: Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Samotná Země v tomto výčtu pochopitelně chybí – je místem vlastního pozorování.

Právě proto je číslo 7 základem počtu dní v týdnu – každému dni je přiřazena jedna planeta a dodnes je tato konvence patrná v mnoha jazycích. Pondělí, respektive Monday či Montag, tudíž evidentně patří „planetě“ Měsíc, zatímco neděle (Sunday či Sonntag) přísluší Slunci.

Ze stejného období se na babylonských hliněných tabulkách dochovaly první mapy – první pokusy o zaměření okolního prostoru, respektive časoprostoru – Babyloňané (ve snaze o měření času) totiž začali den i noc dělit na 12 hodin (byť, s ohledem na roční období, nebyly takové hodiny vždy stejně dlouhé)!

Cca 2000 před n. l. již někteří řečtí myslitelé tvrdili, že Země má tvar koule (sledování zakřiveného obzoru moře).

Podobně datovaná je i konvence Babyloňanů pro úhlovou jednotku – dělící kruh na 360 stupňů, každý stupeň na 60 minut a minuty na 60 vteřin. Tuto konvenci následně převzali Řekové a zachovala se dodnes!

Pozdější „přirozené“ vyjadřování úhlů v radiánech 360° = 2π přišlo až o pár tisíciletí později, v souvislosti s integrály a derivacemi.

Uceleně se však představami o podobě našeho světa (a vesmíru) začalo lidstvo zajímat až o další tisíciletí později.