DLE TR: VŠE PODMIŇUJE GRAVITAČNÍ POTENCIÁL

I v oblasti gravitace (OTR) platí to, co platí pro Teorii relativity jako celek:

TR není chybná paušálně – v některých situacích generuje korektní fyzikální principy i korektní matematiku. Především díky této vlastnosti přežila TR „bez úhony“ celé století!

Princip „relativity“ chránil tuto teorii dlouhá desetiletí před jakýmkoliv experimentem – viz: „Ty máš svoji pravdu a já mám svoji“ – „Tvůj čas plyne pomaleji a můj čas plyne také pomaleji“ – „Tvoje vzdálenosti se zkracují a moje vzdálenosti se také zkracují“ atd.

V 70. letech minulého století však technologie lidstva pokročila natolik, že jsme se naučili měřit čas s přesností vyšší řádu 10^‒10, a od té doby přežívá TR de facto ve stádiu „klinické smrti“:

Navzdory „principu relativity“ prokázalo mnoho experimentů objektivní časové posuny (Hafele-Keating experiment 1971 a 1976, NIST experiment 2010), jimi naměřené hodnoty byly přitom v souladu s matematickým aparátem TR. Reálné experimenty tím přinesly důkazy, že pohyb sice relativní není, avšak některé vztahy TR přesto fungují!

Analogicky je na tom TR i v oblasti gravitace a jejího vztahu k toku času – v některých situacích její předpovědi souhlasí s realitou, většinově se však TR v oblasti gravitace mýlí, fundamentální postuláty OTR jsou chybné a principy OTR se občas „hádají“ s principy STR:

Přestože OTR bývá často prezentována jako „obecná“ teorie (tento přívlastek má i v názvu) – údajně v sobě zahrnuje i STR (jež má být pouze specifickou situací OTR) – ve skutečnosti si obě teorie protiřečí a chce-li relativistický fyzik spočítat časovou disproporci satelitu na orbitě Země, matematický aparát OTR mu poskytne kvantitativně i kvalitativně jiné výsledky nežli vzorce STR!

Relativistický fyzik proto provede oba výpočty a jejich výsledek „sečte“:

Na nízkých orbitálních drahách tak vyjde, že pohybová dilatace času převáží nad gravitační kontrakcí času – finálním výsledkem je tudíž dilatace času (čas na palubě ISS plyne pomaleji), … na středních a vyšších orbitálních drahách však převáží gravitační kontrakce času (čas na palubě takových satelitů se nám pozemšťanům jeví zrychlený).

V zájmu objektivity je nutné dodat, že tyto novodobé interpretace TR se odehrály až po Einsteinově smrti a nikdo netušíme, zda by s nimi Einsteinův génius souhlasil – jsou totiž nadmíru „podezřelé“:

V minulé kapitole jsme objasnili fyzikální „jádro“ nejdůležitějšího vztahu OTR, na jehož základě lze interpretovat gravitační dilataci času:

S výšeuvedeným principem nelze jinak … nežli SOUHLASIT!

Pohybovou dilataci času jsme v rámci TČ nikdy nezpochybňovali – nemělo by to smysl – příběhy mionů i elektronů v částicových urychlovačích jsou pádnými důkazy. Pohybuje-li se něco rychleji, pak tomu ubíhá čas pomaleji!

Můžeme se s TR přít o nepochopení Minkowského časoprostoru anebo o relativitu pohybu (vůči čemu se pohyb objektivně odehrává?) … na dilataci času se však shodneme vždy – pohybový princip dilatace času je onou „zdravou“ částí TR.

Vzájemnou souvislost (STR a OTR) jsme demonstrovali odvozením Schwarzschildova řešení gravitace v předchozí kapitole. OTR se však rozhodla „překonat sebe sama“ a ve výsledku danou logiku nebeské mechaniky otočila:

Vše podmiňuje gravitační potenciál!

Rychlost pohybu padajícího tělesa je sekundární – primárním důvodem dilatace času není rychlost pohybu v gravitačním poli, ale samotné gravitační pole!

Již nejde o princip: „Zrychlujícímu tělesu v gravitačním poli zpomaluje čas (v závislosti na gravitačním potenciálu)“ … nový princip zní:

Následky tohoto myšlenkového „zobecnění“ jsou nedozírné:

V OTR je pohyb nepodstatný – příčinou časových disproporcí je rozdílný gravitační potenciál!

Skutečnost, že (na daném gravitačním potenciálu) tělesa při volném pádu zrychlují, je jen jakýmsi „sekundárním“ doprovodným jevem onoho primárního principu: V silnějším gravitačním poli plyne čas pomaleji!; anebo analogicky: Ve slabším gravitačním poli plyne čas rychleji!

Ve výsledku tak revoluční fyzikální abstrakce OTR „staví na hlavu“ mnohé jevy vesmírné mechaniky a fauluje tím i „sesterskou“ STR:

Vrátíme-li se k úvahám z minulé kapitoly a alespoň v myšlenkách „upustíme“ v daleké vzdálenosti od masivního nebeského tělesa „pípající“ sondu, jež následně započne volný pád … bude dle OTR zpomalovat četnost pípání (i frekvence signálu) nejen během volného pádu (maximálního zpomalení dosáhne sonda těsně před tím, nežli se při dopadu zavrtá hluboko do povrchu nebeského tělesa) … přežije-li sonda bez újmy dopad na povrch – i na povrchu nebeského tělesa bude sonda stále pípat onou zpomalenou rychlostí, přestože její rychlost vůči pozorovateli již bude nulová!

Ačkoliv je jádrem nejdůležitějšího vztahu OTR vzorec pro pohybovou dilataci času (dle STR) … OTR finálně popře svoji starší sestru, v důsledku čehož budou astrofyzici již navždy zmateni nad otázkou, jaký matematický vztah mají v dané fyzikální situaci vlastně použít.

Chaos v hlavách astrofyziků je ve výsledku enormní:

Budu-li z kraje naší SS pozorovat sondu padající ke Slunci – jakým tempem bude tikat její čas? Vztahy pro pohybovou dilataci času (STR) říkají, že rozhodovat bude rychlost pádu … OTR však tvrdí, že na rychlosti nesejde a tikot bude stejně zpomalený i po srážce s tělesem … tím pádem ale přestanou platit vztahy STR … „Sakra – jak se v tom mám vyznat?“

Jiní astrofyzikové dnes často pozorují „podezřele“ rychlý pohyb hvězd v okolí (údajné) Černé díry v centru naší galaxie, přestože tak masivní gravitace by naopak měla všechny děje v okolí Černé díry „zmrazit“. Opět: „Které vzorce a principy tedy vlastně platí??“

Stovky astrofyziků čas od času proklamují, že detekují následky toho, jak jakási Černá díra ve vzdáleném vesmíru „polyká“ okolní hmotu. Dle TR je však čas na hranici Schwarzschildova poloměru nekonečně dilatován (vůči našemu času), a proto byste mohli pozorovat Černou díru celé miliardy let, a přesto neuvidíte (ani jakýmkoliv přístrojem nezaznamenáte), jak jediný atom hmoty „spadl“ do Černé díry! „Že by tedy námi detekované záření svědčilo o něčem úplně jiném???“

Finální celek TR je pokrouceným hybridem STR a OTR, neboť má za sebou složitý myšlenkový vývoj:

Po vzniku STR definoval geniální Minkowski pojem časoprostor – pravoúhlou (Euklidovskou) provázanost času a prostoru – v jejímž rámci se STR stává triviální geometrií. Einstein se mu vysmál.

O pár let později (po smrti Minkowského) dává Einstein Minkowskému za pravdu a jeho časoprostor činí naopak základem své nové teorie. OTR však časoprostor pokřivuje do obecně zakřivené (neeuklidovské) „roviny“.

Jednotná fyzikální koncepce celé teorie je tudíž jen chimérou – jde o „slepenec“ dvou nesourodých částí, přičemž jejich „hranice“ nelze zcela jasně identifikovat. Jisté je pouze jedno: Největší „váhu“ v celé TR má nakonec gravitační potenciál!

Vše determinuje gravitační potenciál – ten určuje chod času! Tento fakt nejlépe demonstruje parsek světla:

Vypustím-li z GPS satelitu radiový signál směrem k Zemi – na Zemi tento signál dopadne s nepatrně vyšší frekvencí – tento jev dle TR dokazuje, že „tam nahoře“ na orbitě GPS plyne čas rychleji!

Vypustím-li radiový signál obráceně (ze Země) – na GPS satelit tento signál dopadne s nepatrně nižší frekvencí – tento jev dle TR dokazuje, že „tam dole“ na Zemi plyne čas pomaleji!

Takovýto princip je základem příběhu, který nám TR vypráví.

Příběh je to velmi zajímavý i atraktivní – médiím se líbí tiskové zprávy o tom, že horalům plyne rychleji čas nežli lidem v nížinách. Je to velmi vzrušující a poutavé … Opravdu však dokážete takovému příběhu uvěřit?

Opravdu je změna frekvence záření v gravitačním poli důkazem jiného tempa času, respektive důkazem „zakřivení časoprostoru“?

Anebo jde jen o důkaz Zákona zachování energie stejně tak, jako roste frekvence otáček u pneumatiky valící se dolů z kopce?