ARISTOTELES

Je svým způsobem nestoudné shrnout Aristotelovo učení do jedné malé kapitoly. Filosofové snad odpustí – tentokrát nejde o filosofii jako takovou, ale o pokroky v poznávání zákonů vesmíru. Stejně tak je třeba zdůraznit, že Aristoteles byl svým založením především „biolog“ a v tomto oboru je jeho přínos vědě řádově vyšší nežli v oblasti fyziky.

Aristoteles (cca 340 př. n. l.) ve svých názorech navázal na své slavné předchůdce:

Aristotelovým učitelem byl Platón (cca 380 př. n. l.), přičemž Platónovým učitelem byl Sokrates (cca 440 př. n. l.) a údajně i Pythagoras.

Názor všech těchto tří osobností řecké filosofie na podobu vesmíru byl de facto totožný a vycházel z geocentrického modelu vidění světa – vesmír má tvar koule, kulatá Země je v jeho středu (při zatmění vrhá Země na Měsíc kruhový stín), kolem ní obíhají v různých sférách Měsíc i známé planety, poslední sférou jsou nehybné hvězdy. Dle Aristotela je ve vesmíru celkem 55 sfér a i ta nejvzdálenější sféra (hvězdné stálice) je poměrně malá – jinak by se musela pohybovat „příliš“ vysokou rychlostí. V důsledku toho je celý vesmír poměrně malý a konečný! Za hranicí vesmíru již neexistuje nic!

Aristoteles své představy o vesmíru podrobně sepsal. Označil vesmír za věčný – vesmír nemá začátek ani konec. Zavedl představu, že čas je univerzální pro celý prostor (vesmír) – že okamžik jakékoliv události je totožný pro všechna místa v prostoru.

Samotný prostor (vesmír) je však (jak uvedeno výše) konečný. Kdyby byl vesmír nekonečný – musely by se nebeské sféry otáčet nekonečnou rychlostí, a v tom spatřoval Aristoteles rozpor.

Aristoteles tvrdil, že nekonečno nemá v reálné fyzice opodstatnění – protože nekonečné těleso by muselo být i nekonečně těžké, a existence takového tělesa je tudíž nemožná.

Stejně tak Aristoteles zavrhl myšlenku nekonečného počtu světů – svět je jen jeden a je věčný!

Pohyb byl pro Aristotela významově mnohem širší pojem – jakákoliv kvantitativní či kvalitativní změna – v chemickém, biologickém i mechanickém smyslu.

Představa o vesmíru jako kouli (se Zemí v jejím středu) indukovala představu, že kruhový pohyb znamená dokonalost – nemá začátek ani konec a je věčný. Přímočaré pohyby jsou nedokonalé.

Všechna pozemská tělesa samovolně vykonávají pouze přímočarý pohyb (kámen padá dolů, pára stoupá nahoru) – rozhodující je hmotnost těles. Těžší těleso padá rychleji nežli lehčí těleso! Růst rychlosti padajícího předmětu je způsoben růstem hmotnosti s přibližováním se k „cílovému“ přirozenému povrchu zemskému.

Sublunární svět je dle Aristotela tvořen čtyřmi elementy (od nejlehčího k těžšímu): oheň, vzduch, voda, země. Tyto se mezi sebou odlišují lehkostí (či tíhou). Tělesa se proto pohybují vždy přímočarým pohybem ke středu světa (vesmíru), či od něj podle toho, zda převažuje těžký, či lehký prvek. Zeměkoule setrvává nehybná uprostřed nebes (vesmíru).

Božská oblast nebes se nachází nad Měsícem a je tvořena éterem. Pouze éter umožňuje přirozený „dokonalý“ kruhový pohyb, který je věčný. V sublunárním světě se dle Aristotela přirozený kruhový pohyb nevyskytuje – pozemským prvkům náleží přirozeně pouze přímočaré pohyby od/do středu Země.

Samovolné kruhové pohyby jsou vyhrazeny pouze „dokonalým“ nebeským tělesům – Měsíci, planetám a hvězdám.

Kromě samovolných pohybů mohou tělesa vykonávat i pohyb vynucený – kámen lze například vyhodit vzhůru.

Pohyb není setrvačný – bez trvalého působení síly každý vynucený pohyb záhy ustane.

Aristoteles ve svých úvahách počítal s odporem prostředí – právě tento odpor způsobuje zastavení každého pohybu. Kdyby neexistoval odpor prostředí, pak by každá síla musela udělit předmětu nekonečnou rychlost a věčný pohyb. Nic takového však příroda neukazuje a principiálně je ono nekonečno „nereálné“. Prostředí bez struktury (bez odporu) tudíž Aristoteles neuznával – prázdný vesmír by znamenal nespojitý vesmír.

Aristoteles proto zavedl jako první pojem „éter“ – pátý živel (páté skupenství) – který vyplňuje prostor vesmíru – neměnné, konstantní a „absolutní“ prostředí.

Vesmírný prostor, který dnes nazýváme vakuem (ve slovním smyslu „prázdnota“), tedy Aristoteles nazýval éterem a rozhodně jej nepovažoval za „prázdný“!

Obrovský odkaz zanechal Aristoteles i v oblasti filosofie:

Zastával například názor, že ve vědě není třeba některé základní pravdy dokazovat, neboť pak bychom museli dokazovat donekonečna v systému nekonečného kruhu. Proto podle Aristotela musí existovat systém základních pravd, které se nedokazují – axiomy. Z nich pak vychází definice a důkazy.