ASIE PŘEBÍRÁ POCHODEŇ

Věda starověkého Řecka samozřejmě nebyla jediným pramenem poznání lidské civilizace:

Především Indie a Arábie v mnoha ohledech Řecku zdatně konkurovala (v matematických dovednostech jej dokonce vysoce předčila).

Ve védských indických textech (datování odhadováno na 3000 let př. n. l.) je na několika místech zmínka o tom, že vesmír je nekonečný se zdůrazněním, že vzdálenost Země od Slunce je konečná. Za vesmírem leží (dle indických textů) neomezená Pradhana, která představuje bezpočet dalších vesmírů!

Indie však dala světu především dokonalejší matematiku a nám známé číslice (označení „arabské číslice“ je historickým omylem), které jsou mnohem praktičtější nežli číslice římské.

Kromě číslic 1‒9 „vynalezla“ Indie později i veledůležitou nulu, desetinnou čárku, zlomky, mocniny i odmocniny a základy algebry (vše cca 400 př. n. l. – 600). Centrum pokroku se následně plynule přesunulo z Indie do Arábie:

1.15.1 ARYABHATA

Aryabhata (cca 500) byl indický matematik a astronom, jehož dílo se dochovalo téměř celé. Znal matematiku pravoúhlého trojúhelníku (Pythagorova věta), funkci sinus a kosinus, lineární i kvadratické rovnice. Číslo π určil na čtyři desetinná místa (3,1416). V astronomii správně dovodil, že Země se otáčí kolem své osy, což definuje denní periodu, avšak nebeskou mechaniku považoval za geocentrickou (nepravidelné pohyby planet chápal podobně jako Ptolemaios pomocí epicyklů).

1.15.2 BRAHMAGUPTA

Brahmagupta (cca 630) byl dalším významným indickým matematikem a astronomem. Právě jemu se připisuje první prokazatelné použití nuly. V astronomii dokázal, že Měsíc svítí odraženým světlem Slunce i to, že Slunce je v mnohem větší vzdálenosti od Země nežli Měsíc.

1.15.3 AL-CHOREZMÍ

Al-Chorezmí (cca 800) byl nejslavnějším perským učencem – matematikem a astronomem. Působil v Bagdádu a stvořil první ucelenou učebnici algebry (dal světu nejen základy algebry, ale i termín algebra či algoritmus). Do matematiky přinesl mimo jiné i výpočty s neznámou „x“.

1.15.4 ALHAZEN

Alhazen (cca 1000) byl arabským učencem, který mimo jiné obory vynikal především v optice. Položil základy optiky, lomu i odrazu světla. Jako první korektně pochopil princip vidění. Definoval, že vidíme díky světelným paprskům, které se šíří po přímých liniích, jež podléhají zákonům geometrie. Zastával názor, že rychlost šíření světla je konečná, vzhledem k pohotovosti našeho smyslového vnímání však nepostřehnutelná, a tedy neměřitelná. Na základě svých pozorování východu a západu Slunce určil přibližně tloušťku zemské atmosféry (z výše prosvětleného obzoru). V oblasti mechaniky v mnohém nesouhlasil s Aristotelem – formuloval korektní zákon setrvačnosti (bez zásahu síly se pohyb tělesa nemění).

1.15.5 AL-BIRÚNÍ

Al-Birúní (cca 1000), též Aliboron, byl dalším významným perským učencem (narozeným v dnešním Uzbekistánu). Znal všechny hlavní trigonometrické funkce a vytvořil jejich přesné tabulky!

Studoval všechny své významné předchůdce včetně Eratosthena. Podobně jako on použil matematiku trojúhelníka k přesnějšímu určení velikosti Země.

Eratosthenova metoda byla sice geniální, avšak vykazovala značnou „systémovou“ nepřesnost, především pak při porovnání vrženého stínu na dvou vzdálených místech světa – onu vzdálenost znal Eratosthenes pouze přibližně – metoda počítání kroků (či dnů chůze) je při velkých zeměpisných vzdálenostech dosti nepřesná. Al-Birúní proto vynalezl dokonalejší metodu:

Al-Birúní vycházel z předpokladu, že hory „vyčnívají“ z (mořskou hladinou definované) dokonalé koule povrchu naší Země.

Nalezl vysokou horu na pobřeží a ze dvou různých míst (od sebe exaktně vzdálených) změřil pozorované úhly vrcholku hory. Na základě těchto dvou úhlů (trojúhelníků) pak dopočítal exaktně výšku hory.

Následně Al-Birúní vynesl celou svou měřicí aparaturu na vrcholek hory a změřil úhel sklonu pohledu k mořskému obzoru. Protože výšku hory (vyčnívající nad kruhový poloměr planety) již Al-Birúní znal, postačila matematika trojúhelníka k dopočtení všech jeho parametrů. Výsledkem bylo určení rozměru naší planety s přesností 1 %!

Al-Birúní byl osvícencem i v kosmologii. Byl přesvědčen o heliocentrickém modelu – Země rotuje kolem své osy a obíhá kolem Slunce. Jeho spisy byly později přeloženy do latiny a rozšířily se po celé Evropě, nicméně se setkávaly s odporem církevních autorit, především pak Svaté inkvizice.