FILOSOFICKÉ RESUMÉ

Připadala-li tato kniha čtenáři v některých fyzikálních interpretacích poněkud složitá, nepřehledná či nejasná – pak by bylo užitečné nahlédnout do knih filosofických, kde spolu světové autority dodnes vedou nekonečné světonázorové bitvy – nejčastěji právě v otázkách realistického či relativistického vidění světa … komplikované fyzikální statě či matematické vzorce budou čtenáři následně připadat triviální.

Ve vědě totiž neexistuje složitější literatura nežli ta filosofická!

Nesmíme zapomínat na skutečnost, že filosofie je i na prahu třetího tisíciletí matkou (či spíše „babičkou“) všech věd a že filosofem je v přeneseném významu slova každý kdo „miluje moudro“. Aktuálně převažující filosofický názor vždy spoluutváří obraz celé společnosti a mimo jiné formuje i argumentační postoje mnoha vědeckých oborů, fyziku nevyjímaje!

Ve druhé kapitole této knihy jsme již upozornili na skutečnost, že (na prahu 20. století) byly bazální postuláty TR formulovány z pozice relativismu – jakožto filozofického směru, který Einstein a jeho kolegové či „mentoři“ aktuálně zastávali. Zdůraznění tohoto faktu je naprosto stěžejní:

Jak je možné, že nejslavnější fyzikální teorie v dějinách plodí tolik paradoxů, respektive protichůdných tvrzení? Je možné, aby moje hodinky tikaly rychleji (nežli Tvoje) a zároveň i platilo opačné stanovisko, že rychleji tikají hodinky Tvoje?? Cožpak je opravdu smysluplné, aby dvě protichůdná tvrzení mohla být (v rámci našeho společně sdíleného světa) pravdivá???

Z pozice relativismu lze na všechny podobné otázky odpovědět ANO!

Způsob, jímž jsou kladeny výšeuvedené otázky, totiž odráží realistický filosofický názor, který je nám (v rozvinuté části světa) vštěpován již od narození, a je proto přirozenou součástí každodenního uvažovaní.

Naše „teorie pravdy“ je automaticky postavena tak, že existují-li dvě protichůdná tvrzení, pravdivé může být pouze jedno z nich – druhé tvrzení je buď mylné, anebo lživé – jiná možnost není. Na těchto principech stojí nejen (téměř) veškerá naše věda, ale de facto i celý společenský systém včetně politiky a soudnictví.

Naše „teorie pravdy“ se však začíná komplikovat, když do diskuse vstoupí filosofové – některé filosofické směry totiž připouští, aby pravdivá mohla být rozdílná (a dokonce i protichůdná) tvrzení … a právě relativismus je hlavním představitelem těchto „alternativních“ směrů.

Obhajuje-li TR „logické“ paradoxy, „protimluvné“ fyzikální scénáře či „porušování“ principů kauzality – bylo by chybné Einsteina podezírat z „šílenosti“ či jiného intelektuálního výpadku … naše realistická povaha se pouze neumí vypořádat s Einsteinovou relativistickou filosofií (a s relativismem všech jeho následníků).

V závěru této knihy je tudíž vhodné ozřejmit, jaké stanovisko zastává filosofie na počátku třetího tisíciletí:

Hned v úvodu musíme bohužel konstatovat, že v kontextu postoje největších žijících (či nedávno zemřelých) světových filosofů – odvěký filosofický spor realismus versus idealismus dodnes nemá jasného a jednoznačného vítěze, byť realistický světonázor zřetelně převažuje, a to v rámci všech kontinentů (rozvinuté části světa).

Realismus je dnes většinovou filosofií a (zjednodušeně) tvrdí, že:

• Svět (v materiálním kontextu) existuje nezávisle na lidech (lidských vjemech, pocitech či myšlenkách).

• Svět by zůstal světem, i kdyby lidé neexistovali.

• Běžné fyzické předměty a látky (kameny, stromy, voda, kočka, člověk, …) i vědou pojmenované entity (elektrony, kvarky, časoprostor, …) objektivně existují, a to nezávisle na lidské mysli.

• Existuje jen jeden pravdivý a kompletní popis světa (výroky, vědecké teorie).

• Experimentem nelze prokázat pravdivost teorie – teorii nelze verifikovat; souhlasný experiment je tudíž pouhým náznakem možnosti, že teorie je pravdivá.

• Experimentem lze nicméně dokázat, že teorie je nepravdivá.

Idealismus je (již tradičně) protikladem realismu a hájí přesvědčení, že žádné předměty ani svět neexistují mimo lidskou mysl – veškerý svět má výhradně mentální povahu. Bez člověka by svět neexistoval – je pouhým konstruktem mysli!

V moderní filosofii se protihráčem realismu stává specifická varianta idealismu – konstruktivismus, který je nejčastěji přijímán ve své relativistické podobě. I v roce 2016 tedy můžeme za ideového protivníka realismu označit relativismus!

Je zcela nereálné postihnout (v několika srozumitelných větách) argumenty, kterými dodnes šermují zastánci idealismu – ať již v konstruktivistické, či relativistické rovině:

Filosofové vždy milovali a milují nesrozumitelná souvětí, užívání cizích slov či (nejraději) vytváření pojmů zcela nových – hlavně aby vše znělo dostatečně složitě a nepřehledně. Umí tudíž bez mrknutí oka vytasit pojmy, jakými jsou například antireprezentacionalismus, antiesencialismus či panrelacionalismus. To vše obalené závojem rekontextualizace, epistemologie či mereologie.

Občas se filosofové s povděkem obrátí na jiné vědní obory, aby použili nějaký vhodný přírodní jev – vytrhnuli jej z kontextu a našroubovali do své teorie umně tak, aby byla podpořena jejich myšlenka.

Tlumočit idealistickou argumentaci je tudíž velmi nesnadné.

Přesto se pokusme shrnout postoje, které idealisté (nejčastěji relativisté) vůči realismu mají, a to s odkazem na několik zvučných jmen moderní filosofie:

Willard Quine (1908‒2000) je představitelem naturalismu.

Omezení našich smyslových orgánů i omezení našeho myšlení zapříčiňuje dle Quinea jistou invaliditu, která nám brání dokonale poznat okolní realitu. Námi vytvořené pojmy či vědecké teorie jsou sice nalezením nějakého fungujícího „vzorce“, jak predikovat chování přírody – ale toto poznání je již ze své podstaty nedokonalé a „nereálné“.

Dle Quinea sice umíme změřit průměr koule šuplérou (či krejčovským metrem změřit obvod a vydělit jej π), ale nemůžeme být součástí koule, abychom „přímo“ poznali její průměr. Proto je naše poznání vždy omezené a poplatné zvolené myšlenkové konstrukci (způsobu uvažování).

Quine ve výsledku připouští, že mohou existovat dvě rozličné teorie (každá použije svůj individuální myšlenkový konstrukt), a přitom budou obě teorie stejně pravdivé. Výšeuvedenému navzdory – se Quine označuje za realistu!

Mnoho filosofů v historii bylo zaskočeno faktem, že až do objevu nové vědecké teorie zpravidla dost dobře slouží i teorie dosavadní:

Starověký geocentrický model vesmíru popisoval pohyby planet (na svou dobu) téměř stejně precizně jako dnešní heliocentrická matematika. Pohanské představy přírodních zákonů sloužily k předpovědím „chudých“ či „bohatých“ let taktéž (na svou dobu) velmi úspěšně.

Křovák i univerzitní profesor mají každý „svou“ pravdu o světě, „svůj“ jazyk i „svoje“ zákony – ať již v přírodovědném či společenském slova smyslu. Oba si přitom nemohou sdělit své myšlenky – nerozumí si.

Znamená to tedy, že svět, pravda i poznání jsou relativní kategorie?

Pro podobné debaty vynalezli filosofové pojmy jazykový relativismus, morální relativismus či pojmový relativismus.

Donald Davidson (1917‒2003) a jiní současní realisté umí samozřejmě poměrně snadno vyvrátit podobné relativistické postoje – neb všechny jazyky i pojmy jsou ve své podstatě vzájemně přeložitelné a i morální platformy sdílíme (v rozvinuté části světa) poměrně úspěšně!

Nezřídka procházejí i sami filosofové myšlenkovým vývojem:

Například Hilary Putnam (* 1926) zastával na počátku svého profesního života klasický (vědecký) realismus, následně obhajuje „interní“ realismus (Svět je sice reálný, ale částečně je utvářen strukturami, které vytvořil člověk tím, že definoval pojmy a předměty, do kterých si svět „rozkrájel“. Úplné poznání světa je tudíž limitně nedosažitelné stejně tak, jako například nelze zcela eliminovat tření v mechanice.) … aby se Putnam v závěru své profesní kariéry téměř vrátil ke „klasickému“ realismu.

V roce 1997 si nicméně Putnam filosoficky „pohrál“ s kodaňskou interpretací kvantové mechaniky a Princip neurčitosti kvantového makrosvěta použil jako argument pro filosofické stanovisko, že jakýkoliv popis světa je vždy jistým způsobem neurčitý, a tedy relační (rozuměj relativní) k pozorovateli.

Představme si situaci, kdy přestříkáme zelenou trávu před svým domem na červeno. Náhodný kolemjdoucí následně prohlásí: „Ta tráva má červenou barvu!“

Otázkou je, zde jde o výrok pravdivý, či nepravdivý … a nad takovouto situací se filosofové dokáží úspěšné hádat celé hodiny (či desítky stránek textu).

Vše se samozřejmě téměř vždy točí kolem faktu, že námi zvolené pojmenování věcí je do jisté míry individuální záležitostí, respektive poplatné různým situacím, různým národnostem a různým zvyklostem – někdo měří vzdálenost v metrech a někdo jiný v mílích.

Tato subjektivní (relativní) volba slov či jednotek a čísel však rozhodně nezpochybňuje objektivní (reálné) poznání našeho světa – vzdálenost v metrech či v mílích je vždy objektivně kvantifikovatelná, zelená barva trávy byla přemalována na červenou atd.

Idealisté, konstruktivisté či relativisté by samozřejmě nesouhlasili.

Ve druhé části knihy jsme zmínili i jméno Richarda Rortyho. S ním je spojován termín jazykový konstruktivismus – všechny předměty a celý svět jsou pouhým jazykovým konstruktem – existence věcí vzniká tím, že je v lidské mysli pro ně vytvořena pojmová kategorie. Neexistuje nic mimo jazyka!

Sám Rorty by s „nálepkou“ konstruktivisty asi nesouhlasil – právě on pro své názory totiž vynalezl pojmy „antireprezentacionalismus“ a „antiesencialismus“. Finálně ani Rorty není ve svém uvažování čistě idealistický – věří například, že „Žirafy reálně existují, nicméně žirafy jsou tím, čím jsou mimo jiné i v důsledku existence lidí, lidského uvažování a jazyka.“

Fundamentální konstruktivisté dovádí svá tvrzení do absolutoria, když například tvrdí (Bruno Latour, *1947), že virus tuberkulózy začal existovat teprve s oficiálním pojmenováním této nemoci (1882)!

Jazykovému konstruktivismu bychom se nicméně neměli příliš vysmívat v kontextu „Černých děr“ či „Temné hmoty“:

I naše moderní věda bývá totiž čas od času infikována tímto idealistickým způsobem myšlení. Oba fenomény „existují“ pouze na základě námi vytvořeného slovního (a myšlenkového) konstruktu – fakticky nebyly v přírodě nikdy detekovány lidskými smysly, ani sebelepšími přístroji – a přesto se staly součástí našich učebnic a vědecké literatury!

Rortyho proslavil především jeho postoj k historickému sporu Galileo versus Bellarmino. V této kauze hájí filosof Bellarminovu pozici s tím, že světonázor církevní inkvizice na fungování vesmíru byl „stejně korektní“ jako názor Galileův – Bellarmino reprezentoval pravdu své doby a Galileo reprezentoval pravdu doby nastupující – v daném historickém kontextu nelze (dle Rortyho) z filosofického hlediska žádný z obou názorů upřednostnit a označit za pravdivější.

Pomineme-li však výšeuvedené „extremistické“ názory – žijeme ve společnosti, která v drtivé většině situací vyznává realistický způsob vidění světa:

Děti ve škole učíme, že pravdu měl Galileo, nikoliv církev. V biologii vyznáváme Darwinovu evoluční teorii, kde člověk je jen jednou z mnoha větví stromu matky přírody – a i bez této větve by svět rozhodně existoval a život by zdárně (asi ještě lépe) prosperoval.

V sociální sféře víme zcela jistě, že mají-li dva lidé protichůdná tvrzení, pak pravdu má jen jeden a druhý lže (či se mýlí).

Na těchto základech stojí nejen naše věda, ale i naše společnost – cožpak si lze představit institut soudnictví, kdybychom připustili možnost, že pravdu má žalobce i obhajoba zároveň?

Moderní filosofie tudíž nemá finálně jinou možnost, nežli se přiklonit k realismu – zavrhnout idealismus a s ním i relativismus. Ve výsledném resumé hrají svou roli i další filosofické argumenty (argument žádného zázraku, argument zdravého rozumu, …), ale v kontextu TČ jistě postačí, odvoláme-li se na zdravý rozum čtenářův!