koupit knihu
Domů » Obsah » 2. LESK A BÍDA MODERNÍ FYZIKY » FILOSOFIE JE KLÍČEM

FILOSOFIE JE KLÍČEM

„Filosof má vždy vycházet z něčeho samozřejmého, běžně přijímaného a skončit na pozici, která bude natolik paradoxní, že ji nikdo nebude schopen akceptovat.“

Bertrand Russell

Co svět světem stojí – přou se filosofové o podstatu světa. S úspěchem zde lze parafrázovat známé rčení o právnících: „Sejdou se dva filosofové a zastávají tři filosofické názory.“

V obecné rovině se nicméně filosofové včera i dnes hádali a hádají především o dva možné pohledy na „jsoucno“ – zda je svět povahy realistické, či relativistické:

Realismus (zjednodušeně) tvrdí, že svět existuje (v materiálním kontextu) nezávisle na lidech (lidských vjemech, pocitech či myšlenkách). Realisté též věří v poznatelnost objektivní reality světa. Věří, že postupem času se věda více a více blíží poznání objektivní pravdy o přírodních zákonech.

Idealismus je protikladem realismu a hájí přesvědčení, že žádné předměty ani svět neexistují mimo lidskou mysl – veškerý svět má výhradně mentální povahu. Bez člověka by svět neexistoval – je pouhým konstruktem mysli! V moderní filosofii se protihráčem realismu stává specifická varianta idealismu – konstruktivismus, který je nejčastěji přijímán ve své relativistické podobě, a proto můžeme za ideového protivníka realismu označit relativismus.

Relativisté v poznatelnost světa nevěří! Podle nich je naše poznání vždy pouze subjektivní, vztažené k optice subjektu vědeckého pracovníka – poplatné našim společenským vztahům, myšlenkovým schématům a vývoji jazyka. Lidská věda je tak pouze jakousi empirickou formulací pravidel, jimiž si vysvětlujeme jevy okolního světa. Reálné fungování světa je nepoznatelné – mimo naše subjektivní myšlenkové vzorce.

Velmi zjednodušeně řečeno:

Relativisté argumentují příběhem, v němž divoch z pralesa nemůže nikterak uplatnit anglicky tištěnou učebnici diferenciálního počtu a student z Oxfordu naopak není schopen rozlišit, zda mu divoch popisuje místní teorii stvoření či včerejší večeři.

Realisté na podobné argumenty zpravidla kontrují faktem, že dnes – v moderním počítačovém světě – i nejsložitější počítačové programy (ve stovkách jazykových mutací) zcela úspěšně obsluhují lidé ze všech koutů světa. S trochou snahy si všichni na celé planetě navzájem rozumíme – objektivně sdílíme společné pojmy.

Žijeme v době, kdy výkonné počítače s přehledem vyhrávají nejrůznější vědomostní soutěže, létáme úspěšně do vesmíru a v obřích urychlovačích s neuvěřitelnou přesností ostřelujeme různé „elementární“ částice. Relativismus je přesto i počátkem třetího tisíciletí rozšířeným světonázorem! Pokusme se proto alespoň bazálně seznámit s jeho filosofií a vlivem relativismu na vědecký vývoj počátku 20. století.

2.18.1 RELATIVISMUS

Relativismus je skeptická filosofie lidského poznání, která tvrdí, že věci (jevy) nelze absolutně poznat – vždy poznáváme pouze relativně, optikou našeho relativního postavení – vzhledem k naší „relaci“ vůči poznávanému objektu.

Relativismus neuznává poznatelnost objektivní (absolutní) pravdy přírodních zákonů a „zveličuje“ proto subjektivní aspekty poznání – biologická, logická, etická i sémantická hlediska.

V nedávných a moderních dějinách hraje relativismus roli především v idealistickém empirismu (Berkeley, Hume) i jako základní světonázor filosofujících fyziků (Mach, Poincaré, Einstein, …).

Ve vztahu k vědeckému poznání je fundamentálním východiskem této filosofie stanovisko, že lidmi poznané přírodní zákony je třeba chápat jako pouhou „konvenci“, jež vyhovuje pozorovaným přírodním jevům – nicméně nejde o objektivní pravdu – ta zůstává nepoznatelná.

Relativistická filosofie se přirozeně neomezuje pouze na filosofii poznání – významně se projevuje i v jiných aspektech lidské společnosti: Pro relativisty není nic pouze morálně dobré nebo morálně špatné – i hledisko morálky a etiky je relativní – každá morálka je správná/špatná pouze pro konkrétní společenskou tradici, epochu či nějaký étos.

Etický relativista tak popírá existenci morálních soudů, které by mohly být vůči komukoli obhajovány. Neexistují žádná univerzálně platná etická pravidla – i společenské zákony jsou pouhými konvencemi, jež mohou být z pohledu někoho jiného zcela jiné.

Odkud se bere relativistické smýšlení? Kde má živnou půdu? A jak to vše souvisí s problémy současné fyziky?

Abychom porozuměli relativistickým argumentům, je dobré si připomenout několik důležitých jmen:

2.18.1.1 DAVID HUME (1711–1776)

Skotský filosof, který zpochybnil mnohé tehdejší uznávané pojmy v oblasti filosofie poznání. Pro Humea neexistuje kategorie „kauzalita“ – to, co je obvykle chápáno jako princip příčiny a následku, je v jeho filosofii pouhé dlouhodobé vnímání opakovaných vjemů a nelze z nich vyvozovat objektivní kauzálnost.

Hume byl přesvědčen, že paměť a představivost nás v procesu poznání často přivádí na scestí – jsou příčinou mnoha našich omylů. Lidské „vědění“ o přírodních dějích, o souvislosti mezi vnímanými fakty a kauzálními závislostmi nejsou žádným věděním, nýbrž pouhou představou.

2.18.1.2 IMMANUEL KANT (1724–1804)

Přestože jsme Kanta představili již v minulých kapitolách jako skvělého fyzika („naše“ Mléčná dráha je jen jednou z nespočtu galaxií) – byl Kant především filosofem.

Jeho myšlení pramenilo (v počátku) z Leibnizova racionalismu, nicméně později byl ovlivněn empirismem (skepticismem) Humea. Jeho Kritika čistého rozumu je nesouhlasem s tradičním racionalismem a realismem – soudě, že poznání je ovlivněno, limitováno a subjektivizováno smyslovým vnímáním.

Rozum vyvozuje závěry z pojmů a pozorování. Rozum přirozeně tíhne k dalším a dalším poznáním a touží po poznání toho, co je nepodmíněné a absolutní. Tím se ovšem vydává na cestu spekulace.

Kant nepovažoval čas za objektivně existující entitu, ale za pouhou myšlenkovou kategorii tvořenou lidským vědomím. Dle Kanta nemá smysl hledat objektivní měření času – čas i prostor jsou pouhým mozkovým vjemem.

2.18.1.3 ERNST MACH (1838–1916)

Ernst Mach má české kořeny. Narodil se v Brně (Chrlice), část mládí prožil ve Zlíně, fyziku a psychologii studoval ve Vídni a později vědecky působil především v Praze.

Mach je považován za prvního skutečného „relativistu“. V centru jeho zájmu stojí jen to, co je poznáno našimi smysly. Věda je tvořena na základě zkušenostního poznání (pozorování) – nejde o objektivní realitu. Pozorováním přírody získáváme data, jež se snažíme zasadit do nějakého vzorce. Získaný vzorec (fyzikální zákon například) však nemá nic společného s nějakou objektivní realitou. Naše věda nepopisuje obecnou pravdu o fungování světa, ale produkuje pouze schémata, jimiž umíme předpovídat výsledky experimentů.

Veškeré naše poznání k nám přichází prostřednictvím našich smyslů – našimi „počitky“. To, co nemůžeme takto vnímat, nemá pro naše poznání význam. Proto Mach nikdy nepřijal myšlenku existence atomů – smyslově je nelze detekovat, a tak pro nás „neexistují“.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Mach (podobně jako mnoho jiných filosofů) byl taktéž velmi významným fyzikem své doby. Přestože Machovo jméno dnes běžná populace pojí spíše s „Machovým číslem“ (jež v letectví vyjadřuje násobek rychlosti zvuku), v kontextu našeho tématu budeme komentovat pouze Machovu mechaniku:

2.18.1.3.1 MACH A NEWTON

Mach ve svém slavném díle Mechanik in ihrer Entwicklung (1883) mimo jiné formuloval kritiku Newtonových představ:

Mach má výhrady především k „absolutnímu“ prostoru a času v Newtonových zákonech (stejný čas ve všech místech prostoru, stejným tempem plynoucí, možnost určení absolutní rychlosti vůči „universu“, respektive éteru). Mach tvrdí, že „čas“ měřit neumíme – vždy měříme pouze pohyb nějakých těles (planety, kyvadla, přesýpaní písku, …).

Přestože Newtonovy zákony hovoří o zrychlení (síla způsobuje zrychlení, zrychlování znamená přítomnost síly), zůstává otázkou, vůči čemu toto zrychlení měřit. Fyzika si v tomto ohledu dodnes pomáhá chimérou „inerciální vztažné soustavy“, jež je sice teoreticky izolována od okolních silových vlivů, reálně ale nic takového ve vesmíru neexistuje. Proto dle Macha nelze rychlost považovat za něco objektivního.

Pohyb sám tedy není dle Macha objektivně měřitelný – vždy pouze relativní pohyb vůči subjektu daného pozorovatele. V tomto ohledu Mach považuje veškeré pohyby (i klid) za relativní – vždy záleží na pozorovateli. Je obecně známo, že právě Machem filosoficky zdůvodněná relativita pohybů (prvotní myšlenka pochází již od Galilea) významně ovlivnila mladého Einsteina a byla základem jeho STR.

Mach též kritizuje Newtona za definici hmotnosti – definovat hmotnost odkazem na hustotu (objemovou hmotnost) považuje Mach za „definici kruhem“ (v čemž má zcela jistě pravdu). Korektně definovat hmotnost je třeba pouze na základě dynamických účinků na tělesa (např. srážky dvou těles). Mach své fyzikálně-filosofické vidění světa nakonec koncentruje do polemiky s „Newtonovým vědrem“:

Newton podal důkaz o absolutnosti pohybu experimentem s vědrem naplněným vodou – zavěšeným na zkrouceném provaze. Jakmile se vědro začne otáčet, postupně přenese pohyb stěn vědra na vodu uvnitř – a hladina setrvačnou (odstředivou) silou vystoupí u okraje vědra výše – hladina se prohne.

o084

Obrázek 84:
Newtonovo vědro je důkazem pro obě strany sporu!

Existence této setrvačné síly (prohnutí hladiny) je dle Newtona objektivním důkazem reálného pohybu vědra vůči absolutnímu prostoru. Principálně jde o stejnou situaci, kdy při rozjezdu vlaku vám dá setrvačná síla ve vagónu jasný objektivní důkaz toho, že reálně se pohybuje vagon (a nikoliv nádraží).

Mach však Newtonův argument neuznává a přichází se dvěma myšlenkami:

1. Pohyb je vždy relativní. Prohnutí hladiny vody není absolutním důkazem pohybu vědra. Kdyby vědro stálo nehnutě a otáčel se vesmír (hvězdná obloha) kolem vědra – experiment by dopadl stejně – také by se prohnula hladina (viz následující myšlenka). Tudíž nelze jednoznačně říci, zda se otáčí vědro, či vesmír. Tudíž je pohyb vždy relativní!

Touto myšlenkou rozšířil Mach princip relativity (v základu formulovaný již Galileem) i na rotační pohyby. Později (1905) se právě tyto myšlenky staly základem STR.

2. Setrvačné síly (a setrvačná hmotnost) nejsou vlastností samotných těles (vědra s vodou). Setrvačnost vyjadřuje vztah hmoty vůči celkové hmotě ve vesmíru – takže hladina vody se prohne z důvodu setrvačnosti vůči vesmíru (hvězdné obloze). Kdyby ve vesmíru kromě vědra nebyla žádná jiná hmota – hladina by se neprohnula.

Mach tímto vyjádřil své přesvědčení, že celková hmota vesmíru ovlivňuje dynamiku jevů (u Macha indukuje setrvačnou hmotnost). Tato myšlenka hluboce ovlivnila Einsteina, který jí dal název „Machův princip“ a modifikovanou ji využil ve své OTR.

Poté, co Einstein přijal Minkowského časoprostor, zkombinoval Einstein právě Machův principMinkowského časoprostoremRiemannovskou geometrií.

Výsledkem Einsteinova uvažování se stala teze:

Přítomnost hmoty lokálně zakřivuje časoprostor.

2.18.1.3.2 MACH A EINSTEIN

Einsteinovi byly 4 roky, když Ernst Mach vydal své nejdůležitější fyzikální dílo:

Kniha Die Mechanik in ihrer Entwicklung způsobila ve své době (1883) mimořádný zájem a každý fyzik své doby ji znal. Pro mladého Einsteina bylo Machovo učení velmi inspirující a Einstein Macha po významnou část svého života téměř „zbožňoval“.

Právě na základě Machova vidění světa začal mladý Albert Einstein stavět svou Teorii relativity. Mladý vědec se dlouho považoval za následovníka Machova učení, a byl proto pochopitelně zklamán, když se Mach stavěl velmi rezervovaně k Teorii relativity poté, co byla Einsteinem publikována.

Mach se až do konce života nedokázal smířit s TR a snažil se dokázat principiální nedostatky této teorie – teorii často označoval za „dogmatickou“ či „paradoxní nesmysl“. Einstein na oplátku přestal glorifikovat svého učitele a občas haněl jeho filosofické názory.

Ernst Mach Teorii relativity nikdy nepřijal! Ve svém nesouhlasném postoji vůči TR (i vůči existenci atomů) Mach vytrval až do své smrti.

Přestože vztahy obou fyziků během života významně ochladly – Einstein se nicméně i po smrti Macha (1916) vyjadřoval o Machovi s respektem a úctou! Právě Einstein dal výšeuvedeným myšlenkám název „Machův princip“.

Navzdory občasným nesouhlasným vyjádřením Einsteina na adresu Macha – zůstal Mach fyzikálním mentorem až do konce Einsteinova života.

Pakliže v kapitole Zemřel Giordano Bruno zbytečně? uvádíme, že Einstein ještě v roce 1938 ve své knize Fyzika jako dobrodružství poznání obhajuje názor, že Ptolemaiův geocentrický i Koperníkův heliocentrický model jsou (s ohledem na princip relativity) oba „stejně správné“ – nešlo o původní Einsteinovu myšlenku. Einstein pouze téměř doslovně zopakoval argument z Machovy Mechaniky (1883).

Jinými slovy:

Einstein těžil z Machova fyzikálního myšlení po celý svůj produktivní život.

2.18.1.4 THOMAS KUHN (1922–1996)

Dalším významným relativistou byl americký filosof Thomas Kuhn. Ve své práci Struktura vědeckých revolucí (1962) přišel Kuhn s novým viděním lidského poznání. Zavedl v této souvislosti pojem „změna paradigmatu“.

Podle Kuhna se věda nevyvíjí lineárně, ale období mírného růstu jsou přerušována revolučními skoky – kdy stávající většinový názor bývá nahrazován principiálně zcela jiným názorem – vědecké paradigma se zcela mění. V tomto ohledu dělí Kuhn dějiny vědeckého poznání na normální a revoluční období.

Paradigma lze definovat jako souhrn obecného přesvědčení, který je používán k posuzování pravdivosti tvrzení.

Kuhn si povšiml několika historických souvislostí, a poopravil tak dosud přijímaný názor na vědecký pokrok ve formě postupného intelektuálního růstu a společného průběžného synergického působení vědecké komunity. Kuhn zaznamenal, že například střelný prach změnil paradigma v oblasti vojenství, antibiotika v oblasti lékařství, Darwin v oblasti vývoje živočišných druhů a Galileo v oblasti fyzikálního modelu našeho vesmíru. V tomto ohledu měl Kuhn zcela jistě dobrý postřeh.

Dnes je Kuhn považován spíše za zajímavého historika nežli za skutečného filosofa.

2.18.1.5 RICHARD RORTY (1931–2007)

Také Richard Rorty může být zařazen mezi relativisty. Tento americký filosof se v počátku věnoval analytické filosofii, přešel k pragmatismu, později však Rortyho ovlivnilo studium Kuhna (a Quinnea).

Na příkladu kauzy Galileo versus Bellarmino tvrdí Rorty, že klíčovou otázkou je, jak vést dělicí čáru mezi vědou a teologií tak, abychom mohli názor Galilea označit za vědecký a názor církve za nevědecký. Podle Rortyho (a ostatních relativistů) nelze postoj Galilea vyvyšovat nad postoj inkvizice – církevní postoj byl pravdou své doby!

2.18.1.6 ALBERT EINSTEIN (1879–1955)

I Albert Einstein byl určitou částí své osobnosti filosofem. Einstein sdílel mnohé myšlenky s Kantem, jeho TR však byla nejvíce ovlivněna především Machovou filosofií, méně i dalšími relativisty (včetně Poincarého, od něhož Einstein čerpal též v oblasti fyziky).

Ve výsledku mají sami filosofové problém zařadit Einsteina do nějakého směru – během svého života vykazoval znaky relativismu i realismu, idealismu, platonismu i pozitivismu. V tomto ohledu bývá Einstein někdy označován za eklektika, který pragmaticky mísí rozličné (často i protichůdné) myšlenky dle potřeb.

2.18.2 RACIONALISMUS A REALISMUS

„Čas odhalí pravdu.“

Seneca

Realismus je opoziční filosofií relativismu a ve filosofii je často spojen s racionalismem (Anaxagoras, Platón, Descartes, Leibniz a další). Hledání nezpochybnitelného bylo společné též Edmundu Husserlovi, Rudolfu Carnapovi i Bertrandu Russellovi.

Realismus zastává názor, že svět (a vesmír) existuje nezávisle na lidských vjemech a lidském vědomí. V oblasti poznání jde o názor, že pravdivé poznání světa je možné pouze analýzou a rozumem. Realista je přesvědčen (na rozdíl od relativisty), že svět by zůstal světem i bez existence člověka.

Zatímco realista tvrdí, že vědeckou činností postupně odhalujeme svět, pro relativistu pouze formulujeme subjektivní dočasnou teorii, jež vyhovuje našemu smyslovému vnímání – a naše věda tak nemá nic společného s objektivní pravdou.

2.18.2.1 OCCAMOVA BŘITVA

Occamova břitva je známý Princip logické úspornosti – nazývaný dle anglického myslitele (františkána) Williama z Ockhamu (cca 1300).

Ať již velcí myslitelé historie znali, či neznali „Occamovu břitvu“, její princip používali jaksi mimoděk. Jde o jedno ze základních pravidel logiky, jež říká, že nabízí-li se více vysvětlení, dejte přednost tomu nejjednoduššímu.

Princip netvrdí, že jednodušší varianta je správná – tvrdí, že je s větší pravděpodobností správná (a proto by jí měla být dána přednost).

Francouzský filosof, matematik a astronom Pierre Gassendi (cca 1630) rozšířil Occamovu břitvu o hledisko pravděpodobnosti: Z možných interpretací, které stejně dobře popisují pozorované jevy, je třeba dát přednost té interpretaci, které přísluší největší pravděpodobnost.

Po dlouhá staletí byly právě jednoduchostpravděpodobnost primárním hlediskem pravdivosti teorie.

Specifickou podobou principu logické úspornosti je i soudobé pravidlo KISS (akronym „Keep it short and simple“) používané v managementu, řízení procesů i marketingu – říkající, že pouze jednoduchá (a krátká) řešení jsou ta nejlépe funkční!

2.18.2.2 KARL POPPER (1902–1994)

„Věda je disciplína, která vytváří a prověřuje falsifikovatelné hypotézy.“

Karl Raymund Popper

Karl Popper byl rakouský filosof (otec pocházel z Prahy), který větší část života působil v Londýně. Je právem považován za novodobého zakladatele kritického racionalismu. Během svého života získal světovou popularitu, úctu podobně smýšlejících filosofů i posměch některých odpůrců (Kuhn například). Anglickou královnou byl pasován v roce 1965 na rytíře.

Popper zpochybnil obecný názor, že vědeckou teorii lze verifikovat souhlasnými experimenty – experiment souhlasící s teorií byl do té doby považován za důkaz, že vědecká teorie je pravdivá. Popper smetl tyto představy ze stolu a vyvodil, že základem vědeckého poznání není verifikace, nýbrž falsifikace (ve smyslu prokázání nekorektnosti).

Souhlasné experimenty (experimenty, jejichž výsledek je v souladu s teorií) nejsou dle Poppera důkazem správnosti – v tomto nelze shledávat žádnou jistotu. Jistotu však máme v tom, že nesouhlasný experiment je důkazem nesprávnosti teorie.

Můžeme například vypracovat vědeckou teorii „Teorie o ovcích“, jež postuluje: Všechny ovce jsou bílé!

I kdybychom zaznamenali milion pozorování potvrzujících naši teorii (milion bílých ovcí) – neznamená to pravdivost naší teorie. Teprve když budeme pátrat po nebílých ovcích a žádná se neobjeví – může být teorie považovaná za pravdivou. Jediná černá ovce by totiž jasně prokázala chybnost naší teorie!

Vědecká teorie je dle Poppera taková, která principiálně umožňuje hledání „černých ovcí“. Korektní vědecká teorie proto musí být schopna nabídnout nejen „souhlasný“ experiment, ale i experiment prokazující její neplatnost – teorie musí být falsifikovatelná (ano – v tomto ohledu získává pojem „falsifikace“ poněkud jiný význam nežli v běžném kontextu češtiny).

Můžeme například vypracovat „Relativistickou teorii o ovcích“ sestávající ze dvou postulátů:

Všechny ovce jsou bílé!

Barevnost je relativní a všechny barvy se mohou jevit jako bílé!

Takováto teorie by nesplňovala Popperovo kritérium vyvratitelnosti (falsifikovatelnosti) – nejde tedy o korektní vědeckou teorii.

Popper byl názoru, že postupným vývojem vědy se lidstvo blíží objektivní pravdě poznání. Na rozdíl od Macha (a přátel Vídeňského kruhu filosofů) však Popper považuje vznik vědeckých hypotéz za kreativní proces (podobný umění), nikoliv za strohý výsledek analýzy dat získaných smyslovým pozorováním přírody.

2.18.3 KRITIKA RELATIVISMU

„Jestliže nějaký tvor postrádá měřítka objektivity, jež mu poskytuje společně sdílený jazyk – nic nás neopravňuje k tomu připisovat mu schopnost rozlišovat mezi tím, jak se věci mají, a tím, jak si myslí, že se věci mají. Bez schopnosti takového rozlišování však ani nelze mluvit o myšlení …“

Donald Davidson

Relativismus – světonázor, že všechna tvrzení (morální, vědecká či jakákoliv jiná) jsou relativní – se již v počátku zamotává do přediva své relativní filosofie. Je-li vše relativní, pak je samozřejmě relativní i tvrzení, že vše je relativní.

Na sebedestruktivní povahu relativismu poukázal již Platón, když v diskusi s Protagorem demonstroval nekonzistentnost relativismu:

Jakákoliv lidská komunikace (diskuse) vyžaduje sdílení určité společné „půdy“ – pojmy musí dávat oběma stranám stejný smysl – jinak by byla jakákoliv komunikace nemožná.

Relativismus však cokoliv objektivního popírá – popírá tím tedy mimo jiné i sémantický smysl jazyka.

Neustálý a proměnlivý vývoj lidského poznání je relativismem chápán jako důkaz jeho relativismu (subjektivismu). Takový postoj však plodí více otázek nežli odpovědí. Protože je existence věcí (a jevů) pro relativisty závislá na pozorovateli – bez lidského myšlení de facto přestávají tyto věci existovat.

Filosofie relativismu je „problematická“ taktéž v etickém aspektu:

Podle relativistických hledisek by reálná společenství mohla jen stěží fungovat. V jakékoliv rozvinutější společnosti bychom v běžném styku s druhými nevěděli, jakou morálku akceptovat. Morálka jako sociálně regulativní instance by byla zcela zpochybněna. Nikomu by nešlo zakázat, aby si zvolil svou „soukromou“ morálku – neexistoval by morální standard!

Pokud by byl etický relativismus skutečně funkční, konvenční morálka by ztratila význam. Nemohly by existovat sankce, jež by vynucovaly morálně korektní chování – neexistovala by jednotná měřítka lidskosti. Obecné uznání etického relativismu by vedlo ke zhroucení všech platných sociálních systémů a norem, následně ke zhroucení jakéhokoliv společenství.

Tradičně citované stanovisko relativistů se objevilo ve 3. knize Herodotových Dějin (cca 500 před n. l.), kde Herodotos kritizuje perského krále Dareia, který nerespektuje zákony a koná „nestandardní“ činy (žení se se sestrou, zabije svého syna, ukope těhotnou ženu, atd.):

Dareios si za své vlády zavolal Řeky, kteří u něho sloužili, a otázal se jich, za jakou cenu by byli ochotni požívati masa svých zemřelých otců; oni odpověděli, že by to nedělali za žádnou cenu. Potom si zavolal Dareios několik Indů z kmene zvaného Kalatiové, kteří pojídají maso ze svých rodičů, a v přítomnosti těch Řeků, kteří se skrze tlumočníka dovídali, co se mluví, se jich otázal, za jakou cenu by souhlasili s tím, aby byli jejich zesnulí otcové spáleni – ale oni (Indové) hlasitě vzkřikli a vyzývali ho, aby se nerouhal.

Dareios se tak snažil demonstrovat, že morální pravidla jsou relativní.

Lze však brát tento příběh jako důkaz relativismu? Nechť si každý čtenář odpoví sám.

Každá lidská společnost zcela jistě potřebuje pravidla:

Potřebuje definici vlastnictví (moje a tvoje), představu o pravdě a lhaní, institut slibu, zákony potlačující násilí a vraždy, pravidla pro zacházení se sexualitou a mnohá další. Pro veškeré aspekty společenského styku potřebujeme normy, které stanovují, co ještě je a co již není korektní. Lidské soužití není bez pravidel možné (pravidla jsou dokonce zcela evidentní i v živočišné říši).

Vstoupí-li do hry relativistický způsob uvažování, pak může být vše – každý požadavek na pravdu, autoritu, jistotu – chápán pouze jako jedno z mnoha mínění: Ty máš svoji pravdu a já mám zase svoji!

Pojem PRAVDA nedává z pozice relativismu smysl!

Neméně „problémů“ skýtá i relativistická teorie poznání:

Současná filosofie přírodních věd už dávno nesdílí Kuhnovy teze v takové míře jako v letech uvedení jeho „převratného“ díla. V podstatě zůstala jen myšlenka paradigmatických posunů poznání. Kdyby u svých paradigmat Kuhn skončil, mohl by být přijímán bezvýhradně.

Kuhn však ve svých úvahách pokračoval a došel k závěru, že pakliže občasné vědecké revoluce zcela mění paradigma daného vědního oboru – žádná objektivní pravda vlastně neexistuje (po čase někdo naše poznání stejně převrátí zcela naruby).

Výsledkem je přesvědčení, že každá vědecká teorie je poplatná době, že věda není nikdy jednotná a že něco takového jako „vědecká metoda“ je pouhá chiméra, že objektivní vědecký pokrok vlastně neexistuje.

Kuhn představuje vědu jako rigidní „zabedněnou“ stařenu, která jen velmi neochotně mění svoje zastaralé názory – a tuto svou představu demonstruje na několika historických příkladech (viz Galileo versus Bellarmino).

V tomto ohledu však filosof sklouzává k „bulvárnímu“ manipulování s fakty – opomíjí ony tisíce vědeckých myšlenek, jež celkem bez odporu posunuly lidstvo až k dnešní vysoce vyspělé společnosti. Kuhn prostě přehlíží fakt, že vždy pouze konkrétní uzurpátoři oficiálního vědění (a jejich osobní mix rigidnosti, ješitnosti a zabedněnosti) – nikoliv věda samotná – jsou onou občasnou překážkou na cestě poznání.

Úroveň lidské společnosti na prahu 3. tisíciletí je zřetelným důkazem toho, že navzdory občasným tmářům vědecké obce – věda prokazuje enormní životaschopnost a kontinuální rozvoj.

Kuhn se osvědčil jako schopný „glosátor“ historického vývoje lidského poznání – o nic víc však nejde. Jeho ambice být důstojnou protiváhou filosofii Poppera se zdá nenaplněná.

Na počátku třetího tisíciletí je tak realismus lepší filosofickou základnou nežli relativismus (relativistický konstruktivismus). Nepopiratelný vědecký pokrok lidstva i konkrétní vědecké poznatky zřetelně favorizují realismus.

Například Darwinova teorie je dnes zcela jasným dokladem toho, že příroda si uzpůsobila člověka, a nikoliv naopak. Svět není stvořen lidským vědomím, nýbrž člověk (a s ním i jeho vědomí) je jen pouhou drobnou součástkou světa a vesmíru.

Navzdory občasným omylům vědy – je úspěch vědeckého a technického rozvoje lidstva fenomenální!

Pokud by naše věda nebyla cestou objektivního poznávání reálného světa – takovéhoto úspěchu by lidstvo nikdy nedosáhlo, respektive by šlo o „zázrak“.

Jiným argumentem pro realismus je argument „zdravého rozumu“. Samozřejmě nelze toto kritérium brát jako univerzální hledisko pravdy – přesto však má svoji váhu – viz Occamova břitva.

Rorty s Kuhnem ztratili ve svém relativistickém filosofování schopnost rozhodnout o tom, čí názor lze v kauze „Galileo versus Bellarmino“ označit za vědecký a čí za nevědecký. V tomto ohledu se již relativismus projevil zcela patologicky:

Vědecké spory umí lidé řešit celá tisíciletí.

Odhlédneme-li od konkrétního dobového koloritu sporů s církví (věznění, soudní procesy ústící buď v pokornou omluvu, nebo mučení a smrt na hranici) – byl spor Galilea se Svatou inkvizicí běžným vědeckým sporem, který věda vždy uměla (s drobnými zaváháními či prodlevami) spolehlivě řešit:

Stačí najít jeden jediný experiment, který nesouhlasí s Ptolemaiovým modelem vesmíru – například stáčení roviny kyvadla (rotace Země). I Galileo měl samozřejmě k dispozici dostatek důkazů (Jupiterovy měsíce, Venušiny fáze) – avšak s inkvizicí té doby nebylo možné vést standardní vědeckou diskusi.

Problém Galileova sporu s církví nespočíval v hledisku pravdy – spočíval v nesvobodě, náboženském teroru své doby a aroganci představitelů tehdejší „vědy“.

Rortymu i Kuhnovi navzdory:

Drtivá většina čtenářů této knihy umí OBJEKTIVNĚ rozhodnout, kdo ve sporu „Galileo versus Bellarmino“ zastupoval vědu a kdo tmářství.

koupit knihu
Share This