KRITIKA TEORIE RELATIVITY

Ačkoliv se může zdát, že Einsteinova Teorie relativity je odpovědí své doby na fyzikální otázky, ve skutečnosti byl u jejího zrodu silně přítomen filosofický názor předních fyziků své doby, respektive relativismus a skepticismus. Einsteinův guru Ernst Mach zcela evidentně a naprosto zásadně poznamenal obě Teorie relativity (STR i OTR).

Ve druhé kapitole této knihy jsme museli znovu a znovu skloňovat výraz „relativní“ ve všech možných slovotvarech – ať již jako fyzikální „argument“ kontroverzních aspektů TR či jako filosofický fenomén, z něhož TR vychází. Bylo to nutné!

Bylo nutné čtenářům objasnit, co je ve skutečnosti tím hlavním fundamentem Teorie relativity – tvrzení, že „Vlak se pohybuje vůči nádraží.“ je zcela totožné tvrzení „Nádraží se pohybuje vůči vlaku.“ – tvrzení „Země obíhá kolem Slunce.“ je zcela totožné tvrzení „Slunce obíhá kolem Země.“

Bylo nutné objasnit, na jakém filosofickém základě je možné takovéto představy zastávat a ztotožnit se s nimi:

TR je údajně pouze dalším projevem relativistické symetrie našeho reálného světa:

Dva lidé na opačných stranách chodby budou shodně tvrdit, že chodba se na konci zužuje a „ten druhý“ člověk je menší. Pro jednoho bude chodba prosvětlená vlevo, pro druhého vpravo. Oba budou mít „svou“ pravdu. První člověk prohlásí, že je zcela běžné pojídat své zemřelé – druhý to prohlásí za naprosto nepřijatelné.

Pořád ještě mají oba svou pravdu? Pro relativistu ano!

TR je jen jiným projevem fundamentálního relativismu. TR relativizuje pohyb (kdo se pohybuje), délku (vzdálenost) i čas (trvání), zatímco absolutizuje rychlost:

• Jedna z nejrychlejších družic vytvořených lidstvem Voyager v = 0,00005 c urazí z pohledu stacionárního řídicího střediska vzdálenost ze Země na Měsíc (3,8·10⁸ m) za 25 333 sekund (cca 7 hodin).

Přístroje na družici zaznamenají shodnou rychlost v = 0,00005 c, avšak vzdálenost na Měsíc bude pro Voyager kratší o 0,5 metru, čas letu bude pro družici taktéž kratší o 32 mikrosekund!

• Elektron urychlený na 90 % rychlosti světla v = 0,9 c urazí z pohledu stacionární řídicí laboratoře stejnou vzdálenost za 1,4 sekundy.

Subjekt elektronu zaznamená shodnou rychlost v = 0,9 c, avšak naměří vzdálenost na Měsíc kratší o 2,1·10⁸ m (dráha k Měsíci se elektronu zkrátí o 56 %), čas letu bude zkrácen elektronu stejným poměrem (o 0,8 sekundy) na výsledných 0,6 sekundy!

• Mion urychlený na 99,5 % rychlosti světla v = 0,995 c urazí z pohledu stacionární řídicí laboratoře stejnou vzdálenost za 1,3 sekundy.

Subjekt mionu zaznamená shodnou rychlost v = 0,995 c, avšak naměří vzdálenost na Měsíc kratší o 3,4·10⁸ m (dráha k Měsíci se mionu zkrátí o 90 %), čas letu bude zkrácen mionu stejným poměrem (o 1,2 sekundy) na výsledných 0,1 sekundy!

Pozorní čtenáři však v tuto chvíli již vědí, že výšeuvedený odstavec je jen polovinou příběhu. Proč? Protože nejen čas, nejen délka je relativní – samotný pohyb je dle TR též relativní! Druhá půlka příběhu proto zní:

• Přístroje na stacionární družici Voyager zaznamenají, že planeta Země od ní odlétá (zatímco Měsíc se přibližuje) rychlostí v = 0,00005 c; takže Měsíc přiletí k družici za 25 333 sekund (cca 7 hodin), přičemž urazí dráhu 3,8·10⁸ m.

Lidé v řídicím středisku na Zemi (stejně tak kosmonauti na Měsíci) zaznamenají shodnou rychlost v = 0,00005 c, avšak délka letu bude pro Zemi i Měsíc kratší o 0,5 metru, čas letu bude pro Zemi i Měsíc taktéž kratší o 32 mikrosekund!

• Stacionární subjekt elektronu zaznamená, že planeta Země od něj odlétá (zatímco Měsíc se přibližuje) rychlostí v = 0,9 c; takže Měsíc přiletí k elektronu (Země odletí od elektronu) za 1,4 sekundy, přičemž obě tělesa urazí dráhu 3,8·10⁸ m.

Lidé v řídicím středisku na Zemi (stejně tak kosmonauti na Měsíci) zaznamenají shodnou rychlost v = 0,9 c, avšak délka letu bude pro Zemi i Měsíc kratší o 2,1·10⁸ metru, čas letu bude pro Zemi i Měsíc taktéž kratší (o 0,8 sekundy) na výsledných 0,6 sekundy!

• Stacionární subjekt mionu zaznamená, že planeta Země od něj odlétá (zatímco Měsíc se přibližuje) rychlostí v = 0,995 c; takže Měsíc přiletí k elektronu (Země odletí od elektronu) za 1,3 sekundy, přičemž obě tělesa urazí dráhu 3,8·10⁸ m.

Lidé v řídicím středisku na Zemi (stejně tak kosmonauti na Měsíci) zaznamenají shodnou rychlost v = 0,995 c, avšak délka letu bude pro Zemi i Měsíc kratší o 3,4·10⁸ metru (o 90 %), čas letu bude pro Zemi i Měsíc taktéž kratší (o 1,2 sekundy) na výsledných 0,1 sekundy!

Že v tom máte zmatek?

Že to nedává smysl?

Že je to ******?

• Vystřelený náboj odletěl do dálky (pryč od kanónu) – vystřelený kanón odletěl do dálky (pryč od náboje).

• Země se točí kolem Slunce – Slunce se točí kolem Země.

• Tvoje pravá ruka je pro mne nalevo – moje levá ruka je pro Tebe napravo.

• Já (Karel) si zasloužím větší výplatu nežli Ty (Pepa) – já (Pepa) si zasloužím větší výplatu nežli Ty (Karel).

• Naši vojáci (Němci) byli hrdinové a Ti na druhé straně (Rusové) byli bezcitná zvířata – naši vojáci (Rusové) byli hrdinové a Ti na druhé straně (Němci) byli bezcitná zvířata.

• A tak dále, a tak dále …

O tom všem je Teorie relativity – filosofie relativismu je jejím primárním principem.

2.19.1 PROBLÉM FYZIKY NA POČÁTKU 20. STOLETÍ

Je skutečností, že fyzika na počátku 20. století opravdu čelila několika zásadním „změnám paradigmatu“, z nichž nejdůležitější byl posun ve vnímání částicové (kvantové) fyziky a posun ve vnímání času i prostoru (ve vztahu k zákonům pohybu). Bylo zřejmé, že v oblasti pohybových zákonů musí „padnout“ některý z do té doby platných principů. Bylo však nutné deformovat tolik fyzikálních veličin?

Ve jménu čeho?

TR našla řešení tím, že v našem reálném světě relativizovala prostor (délku), čas (trvání) i pohyb samotný (hybatele).

Ani Teorie „relativity“ se však nevyhnula nutnosti absolutizovat – i zde se projevilo ono filosofické hledisko, že chcete-li s jinými lidmi úspěšně komunikovat, nemůže být vše relativní – musí existovat společná „objektivní“ báze veličin, na níž se všichni shodnou.

TR proto objektivizovala (absolutizovala) rychlost a zakřivení časoprostoru:

V TR se různí pozorovatelé nikdy neshodnou (neb je to relativní) na tom, kdo se pohybuje; na délce dráhy; na trvání času; na současnosti dějů; na hmotnosti těles; na rovině přímky; na součtu úhlů v trojúhelníku; na přítomnosti gravitace; na zrychlení.

Shodnou se však (neb je to absolutní) na rychlosti těles; na rychlosti světla a na zakřivení časoprostoru.

Není taková bilance (9:3) příliš relativistická? Opravdu je v našem světě tak málo skutečného, objektivního, univerzálně platného?

Nejdůležitější (fundamentální) tři veličiny pohybových zákonů jsou čas (trvání), délka (dráha) a rychlost. Snad všechny děti základních škol na celém světě znají, že:

rychlost = dráha / čas ; v = s/t

„Je-li vzdálenost do města 12 kilometrů a já tam došel za 3 hodiny – pak jsem se pohyboval rychlostí 4 kilometry za hodinu.“ Tuto fyziku zná každý.

Téměř každý také dokáže posoudit u těchto tří fyzikálních veličin (buď logicky anebo na základě svých znalostí) hledisko hierarchie:

Veličiny dráha a čas jsou totiž principiálně odlišné od veličiny rychlost – jsou v jistém smyslu fundamentální. Zatímco délka (dráha) a čas (trvání) jsou určitelné měřením (srovnáním s nějakým měřicím standardem), rychlost nelze nikterak přímo měřit – vždy je třeba ji dopočítat (podílem dráhy a času)!

Výšeuvedený fakt je důvodem, proč ZÁKLADNÍMI jednotkami fyzikálních veličin (soustavy SI) jsou pouze délka (metr) a čas (sekunda). Rychlost je ve fyzice veličinou „druhé kategorie“, respektive veličinou ODVOZENOU (odvozené jednotky kalkulujeme podílem či součinem jednotek základních).

Z fyzikálního hlediska není „rychlost“ objektivně existující kategorií reálného světa:

Zatímco délka a čas jsou reálně „hmatatelné“ aspekty našeho světa – délku změřím metrem, čas hodinami – rychlost reálně neexistuje – je pouhou zjednodušující konvencí – pojmem, který nahrazuje slova „dráha za jednotku času“, respektive „metr za sekundu“. Rychlost je analogická jednotka, jakými jsou například:

• zrychlení (dráha za jednotku času na druhou), respektive m/s²

• hustota (hmotnost na jednotku krychlové délky), respektive kg/m³

• molární objem (krychlová délka na jednotku látkového množství), respektive m³/mol

Rychlost není samostatně existující kategorií našeho světa. Existuje snad v nějakém sejfu zamknutý etalon rychlosti? Rychlost je nutné dopočítat! V nejexaktnějším možném vyjádření je rychlost „jen“ derivací dráhy podle času v = ds/dt, respektive tečnou ke křivce vyjadřující dráhu v čase.

Proč relativizovat dva základní kameny kinematiky – dráhu i čas? Jen proto, abych absolutizoval podružnou (odvozenou) rychlost? Kde v takovém postupu nalézt princip logické úspornosti? Argument „zdravého rozumu“? Hledisko „pravděpodobnosti“?

Ano, něco bylo nutné obětovat. Ale proč to všechno?

Na prahu 20. století bylo zřejmé, že ČAS je nejzáhadnější a nejméně prozkoumanou veličinou fyziky. Díky Galileovi (objev zákonů kyvadla) jsme sice po staletí dokázali čas poměrně přesně měřit – avšak přesto o čase nevíme téměř nic. Čas je tak neuchopitelný a tak reálný zároveň.

Až Hermann Minkowski nás přiblížil poznání fenoménu času, nicméně zemřel příliš mlád – zůstal nejprve nepochopen, později nedoceněn a pak znovu nepochopen.

Experimentální fyzika v dalších desetiletích přinesla důkazy o tom, že čas se skutečně chová „nestandardně“ – že rychle se pohybujícím částicím (i atomovým hodinám) plyne čas pomaleji. Od té doby je jisté, že čas není univerzální – že není absolutní – že čas je za určitých okolností deformován. To víme zcela jistě (byť netušíme proč)!

Je-li však již deformován čas, proč deformovat i délku?

Žije-li mion (za určitých okolností) desetkrát déle, proč mu desetkrát zkracovat vzdálenosti? Proč nemůže metr zůstat metrem? Proč by měla být vzdálenost ze Země na Měsíc pro každého jiná? Jen proto, aby ona podružná (odvozená) rychlost zůstala (po dopočtení na kalkulačce) pro každého stejná?

Víme-li jistě, že čas (sekunda) je za vysokých rychlostí pro pohybující se subjekt deformován – cožpak není logické, že bude deformována i jednotka z času odvozená? Je opravdu „logicky úsporné“ deformovat (ve stejném poměru jako čas) i délku jen proto, aby ona podružná rychlost zůstala neměnná?

Čas (o němž nevíme téměř nic) se za určitých okolností deformuje. Tento fenomén musíme zkoumat! Tomuto principu musíme porozumět!

Připočteme-li k takové situaci ještě „princip relativity“ …

„Já se pohybuji vůči Tobě, takže mně plyne čas pomaleji a moje dráha se zkracuje.“

„Ty se pohybuješ vůči mně, takže Tobě plyne čas pomaleji a Tvoje dráha se zkracuje.“

… výsledkem je sice matematicky funkční model – nicméně zároveň je výsledkem i logicky a fyzikálně absurdní svět, který ve jménu relativismu popírá základní principy lidského poznání!

2.19.2 PROBLÉM PŘETRVÁVÁ

Přestože obě Einsteinovy relativistické teorie pojí shodný název, ve skutečnosti TR postrádá jednotný myšlenkový základ. Kromě principu relativity je problémem TR i princip Machův:

Přestože se OTR odvolává na „Machův princip“, ve skutečnosti jej aplikovala nedůsledně. Newtonovo vědro (i Foucaultovo kyvadlo) je dle Macha setrvačné vůči vesmíru (hvězdné obloze).

Setrvačnost je v OTR dána lokální distribucí hmoty, pro Macha však byla důvodem setrvačnosti globální distribuce hmoty celého vesmíru, nikoliv hmota lokální.

Ve výsledku je finální OTR „problematickou“ koláží fyzikálních myšlenek, jež postrádá jednotnou „filosofickou“ konzistenci a onu proklamovanou „vnitřní krásu“:

TR vznikla v počátku na základě Machova relativismu, Lorentzovy matematiky (transformace) a Einsteinovy konstantní rychlosti světla v kombinaci s odmítnutím existence éteru. Celá STR se odehrávala pouze v kontextu pohybu elektronu (nikoliv pohybu obecném) a v kontextu Euklidovy geometrie. Následně Minkowski geniálně interpretuje matematiku STR jako důkaz objektivní existence čtyřrozměrného pravoúhlého časoprostoru.

Einstein myšlenku 4D časoprostoru několik let odmítá, následně ji naopak přijímá jako základní stavební kámen své OTR, avšak pro potřeby zrychlených pohybů a gravitace „ohýbá“ časoprostor do Riemannovské (zakřivené) geometrie – s opětovným využitím Machových myšlenek (setrvačnost je důsledkem působení celkové hmoty vesmíru). Výsledná OTR však Machův princip pojímá pouze lokálně a modifikovaně (zakřivení časoprostoru je důsledkem lokální distribuce hmoty).

TR tak primárně stojí na dvou myšlenkách Ernsta Macha (relativita pohybů, Machův princip), filosof sám však tuto teorii nikdy nepřijal!

Minkowského Euklidovský 4D časoprostor (po počátečním zesměšňování) přijala TR sice s povděkem za svůj, avšak deformovala jej do obecně zakřivené nepravoúhlé geometrie – komentář k této věci bohužel Minkowski dát nestihnul.

Ve výsledku způsobuje OTR moderní fyzice zásadní problém:

Zatímco elektromagnetizmus je dnes de facto poznaným fenoménem s tím, že elektromagnetickou interakci zprostředkovávají fotony a standardní fyzika je zde v souladu s kvantovou fyzikou – Einstein svou OTR „zbořil“ možnost integrovat svou teorii gravitace (OTR) do kvantové teorie:

Je-li dle OTR gravitace způsobena zakřivením časoprostoru (nikoliv silovým působením), pak zde nemá smysl hledat jakoukoliv „částici“ zodpovědnou za gravitační interakci. Zatímco trajektorie pohybu magnetů je dána působením sil, trajektorie pohybu planet není zapříčiněna silami, nýbrž je projevem zakřiveného časoprostoru.

Svět fyziky (a fyziků) tak zůstává již celé století rozpolcen – zatímco jedni (relativisté) pokládají za nesmyslné hledat hypotetický „graviton“, druzí (kvantoví fyzici) po gravitonu usilovně pátrají a utrácejí v této snaze miliony dolarů. Dlužno dodat, že zatím bezvýsledně!

Hledání přijatelné teorie kvantové gravitace (Teorie velkého sjednocení) je důležitou oblastí současného fyzikálního výzkumu.

Gravitace je však dle OTR (na rozdíl od všech ostatních „sil“) povahy geometrické, a nikoliv dynamické – z tohoto důvodu je přijatelná souhrnná teorie v nedohlednu!

Primárním a největším problémem TR však byl, je a navždy zůstane – princip relativity:

Již v kapitole Zemřel Giordano Bruno zbytečně? je diskutováno, že princip relativity v reálném světě příliš nefunguje:

Achillovou patou mnoha myšlenkových experimentů je totiž jejich přílišné zjednodušování:

Ve své mysli si stvoříte scénář idealizovaného zjednodušeného světa, v tomto světě provádíte myšlenkové fyzikální experimenty a jejich závěry pak aplikujete na náš reálně existující svět.

Reálný svět však jednoduchý není, a proto myšlenkové experimenty fungují jen někdy a jen omezeně. Je-li zjednodušování reality příliš veliké – generují myšlenkové experimenty zcela nereálné či nepravdivé závěry. Jedním z „nereálných“ závěrů myšlenkového experimentu je i „princip relativity“!

Ve chvíli, kdy si Galileo vizualizoval scénář sebe sama v podpalubí rovnoměrně se pohybující lodi (v němž není možno pohyb lodi nikterak zaznamenat, předmět vyhozený do vzduchu dopadá na stejné místo, hladina vody ve sklenici je rovná a nehybná, …), jde o typický příklad nereálně zjednodušeného světa.

V reálném světě jsou totiž vědci zvídaví a pobyt v zabedněném prostoru nemají rádi. V reálném světě vědec zkoumající zákony pohybu vystoupí na palubu, rozhlédne se kolem sebe, sestrojí dalekohled a možná i radar pro detekci svého okolí – reálný vědec udělá vše pro to, aby „dohlédl dál“!

V reálném světě je i ten nejopilejší námořník na jakékoliv lodi schopen objektivně zodpovědět otázku, zda se jeho loď pohybuje, anebo stojí zakotvená. Kdyby lidé neměli tuto schopnost – mořeplavba by se nikdy nerozvinula, lodě by zmateně bloudily po moři a pouze náhodou by doplouvaly do náhodného cíle – neexistovaly by námořní (ani jakékoliv jiné) mapy.

Zaznamenávat a objektivně měřit pohyb (změnu polohy) umí lidstvo samozřejmě nejen u mořeplavby:

Starověk vynalezl „měřicí vozy“, díky nimž jsou v Římě dodnes funkční „kilometrovníky“ u cest, Čína kontrovala dvoukolovým povozem s důmyslným diferenciálem – zajišťujícím, že socha na voze (navzdory klikatým cestám) stále ukazovala cestovatelům přesný směr k místu „startu“ sebedelší pouti. Díky lidské zvídavosti a rozvoji techniky dnes umí lidstvo objektivně měřit pohyb osob, lodí, vozidel, letadel i kosmických sond.

Každý den letí nějaké letadlo z Prahy do New Yorku a ve vzduchu se míjí s letem opačným směrem. Víme zcela jistě, že v tomto případě se pohybují letadla vůči Zemi, a nikoliv naopak – myšlenka, že letadla zůstávají v klidu a planeta se pohybuje oběma směry zároveň, je neobhajitelná!

Ano – můžeme si (podobně jako Galileo) pohrávat s myšlenkou rovnoměrně plující lodi po zcela klidné vodě. Nebude-li viditelná žádná pevnina a navíc bude taková mlha, že nedohlédneme ani zčeřené vodní hladiny – nebudeme mít zjevnou jistotu, zda loď pluje, či stojí zakotvená. Dokonce i v případě, že budeme míjet jinou zakotvenou loď (jejíž obrys v mlze bude zřetelný) – stále nebudeme tušit, která loď pluje a která je zakotvená (či zda obě plují). Potud mají filosofové pravdu …

Stačí se však ocitnout v reálném světě, v němž je více lodí (či více roztočených věder), a situace náhle přestane být „relativní“. Uvidí-li námořník v mlze nikoliv jednu, ale deset lodí, které se k jeho lodi přibližují všechny stejnou rychlostí – přijde ke slovu Occamova břitva:

Buď já stojím a všechny lodě plují zcela synchronizovanou rychlostí vstříc mojí lodi, anebo stojí okolní lodě zakotvené a pluji já!

Čím více okolních lodí pozorovatel zaznamená, tím větší jistotu bude generovat jeho logický úsudek. A když se rozplyne mlha (bude vidět pevnina) pravděpodobnost pohybu stoupne na 99,9 % (co když už někdo opravdu postavil plovoucí ostrov?). A když bude vidět hvězdná obloha, pohyb lodi se prokáže nade všechnu pochybnost.

Zcela analogicky je třeba se vypořádat i s Machovou námitkou ohledně Newtonova vědra:

Máme-li v prázdném vesmíru jedno roztočené vědro – ano, teoreticky je možné, že vědro je stacionární a kolem vědra se točí vesmír (hvězdná obloha).

V reálném světě však můžeme na rozdílně zkroucený provaz pověsit dvě a více věder – každé z nich se pak bude otáčet jinou rychlostí (či jiným směrem) – relativistický argument se pak rozplyne jako pára nad hrncem:

V minulých kapitolách jsme již několikrát upozornili na jeden z nejabsurdnějších důsledků principu relativity – tvrzení, že geocentrický i heliocentrický model Sluneční soustavy jsou si oba „rovnocenné“, že Ptolemaiův model vesmíru byl „stejně správný“ jako pozdější Koperníkův (Galileův) model.

Tento „extremistický“ názor vyznával Einstein po celý svůj život, myšlenkové „prvenství“ však patří Einsteinovu mentorovi – Ernstu Machovi. Co dodat?

V tomto ohledu je třeba si znovu položit otázku, zda nejsou podobné fyzikální interpretace „krokem zpět“ na cestě k poznání:

Roku 1600 položil Giordano Bruno život (byl upálen Svatou církví) za své představy o vesmíru – mimo jiné i za myšlenku, že Země se točí a obíhá kolem Slunce.

Dokonce sám Galileo Galilei (jehož princip relativity o tři století později povýšila TR na dogma) vedl úporný boj se Svatou inkvizicí v letech 1616 až 1633 – hájící své přesvědčení, že nikoliv Slunce (spolu s ostatními planetami) obíhají kolem Země, ale že Země spolu s ostatními planetami obíhá kolem Slunce. I Galileo zaplatil za své přesvědčení téměř životem (skončil s podlomeným zdravím v doživotním domácím vězení)!

Galileovi evidentně nebránil jeho „princip relativity“ v tom, aby věděl, který model vesmíru je pravdivý a který je pouze zdánlivý. Galileo nikdy ani nenaznačil, že by snad oba modely vesmíru (geocentrický versus heliocentrický) mohly být rovnocenné! Proč asi?

Pro Galilea byla jeho astronomická pozorování a jeho logický úsudek mnohem důležitější nežli filosofování nad myšlenkovými experimenty!

Máte-li v ruce DŮKAZ své pravdy – nemá smysl ztrácet čas čímkoliv alternativním. Galileo měl nezvratné důkazy o platnosti heliocentrického modelu (neplatnosti geocentrického) – další důkazy přinesli později jeho následovníci (a přináší je dodnes).

Přesto – na počátku 20. století prohlásí dva novodobí Galileovi následovníci oba modely za „stejně správné“ …

Galileo pozoroval Venuši v úplňku, což by při geocentrickém uspořádání světa bylo NEMOŽNÉ!

Experiment potvrdil Galileovi to, co velela logika a Occamova břitva (princip logické úspornosti): „Planety krouží kolem Slunce.“ je logicky úspornější scénář nežli „Planety krouží kolem prázdného středu (epicyklu) a zároveň po další kružnici kolem Země.“

Galileovo pozorování Venuše tak bylo oním experimentem, který falsifikoval (zneplatnil) geocentrický model vesmíru – v duchu Popperovy teorie poznání.

V kontextu výšeuvedeného – zůstává TR i po sto letech stéle „jen“ teorií – teorií v některých ohledech bravurní, obecně však silně kontroverzní!

Veškeré „důkazy“ platnosti TR jsou pouhou chimérou:

Vědecká teorie – i když vysvětluje množství rozličných jevů a naměřená data – nemusí být nutně pravdivá. Vždy je pouhou hypotézou, jež může být každým dnem vyvrácena (falsifikována). V tomto má Popper zcela evidentně pravdu.

TR má v sobě sice zabudovaný neobyčejně účinný mechanismus před vyvratitelným experimentem (princip relativity) – v kontextu Popperova požadavku na vyvratitelnost jde však spíše o „Pyrrhovo vítězství“.

2.19.3 HYPERTROFIE VĚDY A ÚLOHA BADATELŮ

Je-li na světě fyziky něco vpravdě relativního, pak je to úroveň znalostí a faktického pochopení přírodních zákonů. Věda se totiž v každé době považuje za pravdivou:

Věda je v každé době a vždy „moderní“.

Věda je vždy „vážená“ a její úspěchy jsou vždy „úctyhodné“.

Věda má vždy pro svá tvrzení dostatek důkazů i uznávaných autorit, které danému vědnímu oboru rozumí nejlépe.

Věda si často vytváří specifický formalismus zkoumání a tyto své metody označuje za vědecké – věda zpravidla úzkostlivě hájí svůj názor, odlišné názory bývají haněny a odmítány jako „nevědecké“. Věda je obvykle rigidní a zažitý vědecký názor mění jen neochotně.

Každý myslitel (ať již ve starověku, středověku či novověku) musel vždy obhajovat své postoje před „oficiálním“ vědeckým názorem – v lepším případě jen čelit posměškům, v horším scénáři i ohnivé hranici. V tomto ohledu učinilo lidstvo v posledních tisíciletích jen malé pokroky – navzdory proklamacím jsou na světě stále místa, kde umírají lidé pro své přesvědčení!

V rozvinutých zemích světa se již (naštěstí) pro světonázor neumírá, nicméně vědecká komunita není o nic méně rigidní a o nic méně nadutá nežli v jiných dobách. Nemůže za to – věda je prostě taková – buďme proto k vědecké obci shovívaví.

V každé době budí vědecká komunita zdání, že zná odpovědi na téměř všechny otázky společnosti: „Víme již téměř vše, ty drobné nejasnosti objasníme brzy!“

Díky své jasnozřivosti požívají vědci vysoké společenské prestiže, vážnosti a (většinově dnes) i nadprůměrných příjmů.

Vícenásobné akademické tituly, odborná terminologie, akademické taláry a prapodivné pokrývky hlavy – to vše je i dnes součástí „vědeckého marketingu“. Stejně tak jako v případě soudců, lékařů či církví – je i věda mocenským divadlem, jež je nutné hrát, aby diváci ochotněji uvěřili vyřčeným slovům a respektovali „učený“ názor!

Pochopíme-li onu neměnnou „vědní politiku“ napříč dějinami – pochopíme též, že úroveň současné vědy je vysoká pouze relativně (v tomto kontextu jde o jinou relativitu nežli tu Einsteinovu). V absolutním měřítku má však současná věda před sebou stejně veliké výzvy, jaké měla kdysi ve starověku!

Věda nikdy nezná vše!

A vždy je mnoho oblastí, v nichž se věda kardinálně mýlí. Například – o fungování vesmíru víme v absolutním měřítku o hodně více nežli naši předkové – avšak relativně je naše poznání universa stejně povrchní, jako bylo ve středověku – nevíme nic o podstatě vesmíru, o jeho skutečné velikosti, o jeho tvaru – i my se vymlouváme na „temné síly“, když nevíme, proč se vesmír chová tak, jak se chová!

Jsme stále na začátku!

Máme-li se pokusit posunout poznání našeho světa opět o kousek dál, nesmíme se bát „přepsat“ některé kapitoly současné fyziky – a to především té „relativistické“: