JAK SE MĚŘILA RYCHLOST SVĚTLA

Mnoho filosofů i vědců si v minulosti kladlo otázku, jakou rychlostí se světlo šíří, zda je tato rychlost nějak omezená, či zda je nekonečná – zda „děj“ a jeho pozorování jsou současné?

Všichni tušili, že analogie se zvukem není příliš trefná. Jednoduché experimenty (s ozvěnou či pozorováním blesků) prokazovaly, že zvuk se šíří relativně pomalu (cca 330 m/s) a experimenty s vývěvou potvrdily další odlišnost – zvuk se (na rozdíl od světla) nešíří ve vakuu.

Aristoteles (cca 400 př. n. l.) byl přesvědčen, že světlo se šíří nekonečnou rychlostí, tedy že děj je pozorován ve stejný okamžik (současně), kdy probíhá.

Avicena (cca 1000), perský filosof, učenec a lékař, naopak tvrdil, že světlo se šíří rychlostí konečnou, byť velmi vysokou (totéž tvrdil i jeho současník Alhazen). Událost je dle nich tedy pozorována později poté, co se udála. Podobný názor zastávali (jak je uvedeno v knize) i jiní význační přírodovědci.

Vědeckým způsobem tuto otázku zodpověděl a kvantifikoval až dánský astronom Ole Roemer v roce 1676 – měřením pohybů Jupiterova satelitu Io. Pozorování pohybů této oběžnice Jupitera vykazovalo jisté nepravidelnosti v časech – někdy byl Io v čase napřed a jindy pozadu. Roemer po několikaletém pozorování zjistil, že úkazy se zpožďují, když je naše planeta na své pouti kolem Slunce od Jupiteru vzdálenější. Z těchto časových posunů stanovil rychlost světla na 220 000 km/s, a byť jde o dosti nepřesný údaj (rychlost světla ve vakuu je fakticky cca 300 000 km/s), principiálně i řádově šlo o první korektní určení rychlosti pohybu světla. Metodu i výsledky později verifikoval Roemerův současník a zastánce Huygens.

Roku 1729 anglický astronom Bradley určil mnohem přesněji rychlost světla na základě jím objevené hvězdné aberace, a to s pouhou 0,5% chybou (naměřil hodnotu 301 000 km/s).