3.6.2 KOMENTÁŘ K ZÁKONU

Ve světle gravitace je vhodné se navždy oprostit od anachronického nazírání na scénář nebeské mechaniky:

Vesmír není tvořen prázdným vakuem, v němž se prázdnotou pohybují zřetelně ohraničené objekty hmoty a pouze občas spolu interagují. Ať již pozorujeme naši Sluneční soustavu, naši galaxii (Mléčnou dráhu) či celý vesmír – vždy pozorujeme jeden ucelený hmotný objekt, který je navíc součástí ještě většího hmotného objektu.

Vzhledem k makroskopické velikosti člověka inklinujeme často k makroskopickému vidění světa:

Máme zmapovány všechny „pevné“ objekty okolního vesmíru – známe jejich tvar i velikost a díky velikánům fyziky umíme i nějak přibližně dopočítat hmotnost (a energii) takových objektů s předpokladem, že jejich energie (hmotnost) „sídlí“ v oné hmatatelné „hroudě“.

Často si však pleteme hmotu s látkou:

Ony pevné nebeské objekty i s jejich atmosférou (včetně všech hvězd, plynných mlhovin i částicového záření) jsou „látka“ – jež je pouze jednou „polovinou“ reálného světa. Tou druhou polovinou jsou „pole“ (včetně světla a dalších druhů elektromagnetického záření) a především pak pole gravitační, jež je v každém místě vesmíru tvořené souhrnným gravitačním potenciálem všech objektů vesmíru!

Fakt, že nevíme téměř nic o gravitačním poli (jaké „částice“ tvoří gravitační potenciál?), nemění nic na skutečnosti, že toto pole existuje, že je reálné a že je v něm přítomna energie (tedy hmota a hmotnost!), která je indukována každé jiné hmotě, jež do daného pole „zabloudí“.

Představa, že energie (hmota a hmotnost) objektů spočívá pouze v jejich látkové (prostorově ohraničené) části – je pouhým (nepodloženým) předpokladem, který není korektní.

Chceme-li lépe pochopit vesmír (gravitaci) a do budoucna umět lépe rozumět pohybu nebeských těles – musíme začít chápat každou soustavu nebeských těles jako jeden vzájemně provázaný celek, v němž není místo pro „prázdnotu“!

Též musíme pochopit, že Keplerovy zákony, jež se snaží řešit sebesložitější nebeskou soustavu metodou „per partes“ (po částech), vždy jako dvojici centrálního hmotného obra a obíhajícího (hmotnostně zanedbatelného) satelitu – jsou fatálním zjednodušením každé reálné situace ve vesmíru! Ve jménu dalšího matematického zjednodušení navíc zpravidla postulujeme onoho centrálního obra jako nehybného!

Následně se divíme, že reálná nebeská mechanika se odchyluje od našich teoretických výpočtů a jako „řešení“ zpravidla použijeme „poruchové funkce“ plus „zakřivení časoprostoru“, a když ani to nepomáhá – pak řešíme nesrovnalosti „Temnou hmotou“!

Takový přístup je však nevědecký a nehodný myslícího člověka na prahu třetího tisíciletí. Galileo, Newton (a mnoho jejich předchůdců i následovníků) nám zanechali velmi cenný odkaz i svůj osobní příklad. Smíme je ignorovat?

I dnes je třeba znovu zobecnit a znovu formulovat pohybové zákony. I dnes je třeba potírat tmářství, poukazovat na chybná „učení“ a čelit oficiálnímu „náboženství“ vědecké komunity. S jistou nadsázkou používá i dnešní věda praktiky „Svatého oficia“ a služby svého „Bellarmina“ – institucí, které dohlížejí na „korektní výklad“ nebeské mechaniky.

Paradoxem „moderní“ astrofyziky zůstává, že dodnes nedokázala plně pochopit a zužitkovat všechny znalosti Newtonova génia a všechny konsekvence jeho pohybových zákonů. Namísto toho se věda v některých oblastech uchýlila k „temným“ anebo „černým“ silám, jež navzdory složité matematice, brilantní statistické ekvilibristice, použití nejmodernějších vesmírných technologií i navzdory miliardovým rozpočtům – vrací principy vědeckého myšlení lidstva do hlubokého středověku!

Je třeba se vrátit „ke kořenům“, respektive k Newtonovi!

Výšepopsaný (v rámci TČ formulovaný) gravitační zákon není v jakémkoliv střetu s Newtonovým gravitačním zákonem – naopak je jeho evolucí. Newton správně pochopil vše – téměř vše. Je mimo běžné chápání, jak daleko tento génius (bádající před více jak 300 lety) viděl!

To jediné, co Newtonovi uniklo, byla provázanost času a prostoru (existence 4D časoprostoru) a zřetelnější definice symetričnosti pohybu vůči barycentru přítomné hmoty.

Stačí „upgradovat“ Newtonovo učení o myšlenky Minkowského a začít vnímat symetričnost pohybu hmoty (pohybové zákony musíme přestat definovat v jednotném čísle) – nic víc není třeba!

Existence 4D časoprostoru objasňuje pozorovanou zdánlivou omezenost pohybu, respektive „omezenost“ naší interpretace „rychlosti světla“. Ze stejné skutečnosti plynou i disproporce v toku času (účastník versus pozorovatel) pohybových dějů. Taktéž je důsledkem ekvivalence hmotnosti a energie a z toho plynoucí růst energie (hmotnosti) v důsledku přírůstku kinetické energie.

Zákon symetrického pohybu (v rámci TČ formulovaný) by nebyl pro Newtona nic neznámého – je vyjádřen v jeho 1. a 3. pohybovém zákonu. V dnešních učebnicích mechaniky jej de facto vyjadřují Zákon zachování hybnosti a Zákon zachování točivého momentu.

Připomeňme si, co vše nám Newton a jeho předchůdci sdělili o gravitaci – mimo jiné i to, co moderní astrofyzika leckdy ignoruje: