OBĚ TEORIE V PŘÍMÉM POROVNÁNÍ
V závěru minulé kapitoly Resumé k Teorii času jsme demonstrovali triviálnost matematického aparátu TČ na scénáři „volného pádu“ tělesa a paprsku světla směrem ke Slunci.
Použijme opět tento scénář, abychom srovnali obě „konkurenční“ teorie v reáliích naší Sluneční soustavy:
Tabulka 14: Pád ke Slunci dle TČ a TR; reálná situace
Tabulka (výše) demonstruje, že v „obyčejných“ poměrech našeho Slunce generují obě teorie de facto velmi podobné výsledky.
Rozdíl v rychlosti dopadu tělesa (porovnání obou teorií) na povrch Slunce je v řádu 10‒6, respektive 10‒7 dle toho, srovnáváme-li s interní či externí rychlostí (dle TČ). Rozdíl v gravitačním posuvu frekvence záření (GMP) je v řádu 10‒12.
Co však, kdyby se veškerá hmota Slunce „zhroutila“ do tělesa o poloměru 4 km (4000 metrů)? V takovém případě jsou již rozdíly v předpovědích obou teorií markantní a nepřehlédnutelné:
Tabulka 15: Pád ke Slunci dle TČ a TR; poloměr Slunce 4000 metrů.
V takovém scénáři je již rozdíl v rychlosti dopadu tělesa (porovnání obou teorií) diametrálně odlišný, v absolutní hodnotě 52 873 509, respektive 22 791 588 m/s! Všechny rychlosti jsou přitom již řádově blízké rychlosti světla (času). Stejně tak gravitační posuv frekvence (GMP) generuje rozdílné výsledky – TR předpovídá téměř dvojnásobný růst frekvence oproti TČ.
A co kdyby se Slunce „zhroutilo“ ještě o trochu více, na poloměr 3 km (3000 metrů)? V takovém scénáři již rozdíly nabudou „obludných“ rozměrů:
Tabulka 16: Pád ke Slunci dle TČ a TR; poloměr Slunce 3000 metrů.
V daném scénáři dopadne těleso na povrch Slunce dle TR již téměř rychlostí světla (0,99). Dle TČ bude interní rychlost již nadsvětelná (1,11), zatímco externě měřená rychlost bude (samozřejmě) podsvětelná (0,74).
Gravitační modrý posuv je v takovémto scénáři 8,2 (TR) versus 1,6 (TČ), respektive TR předpovídá 11násobnou změnu frekvence světla oproti TČ: 7,2/0,64 = 11,25!
Bystrý čtenář v tuto chvíli asi tuší, že s dalším (byť nepatrným) zmenšením poloměru Slunce již dojde k něčemu „dramatickému“ – zásadní kvantitativní rozdíly se změní v rozdíl kvalitativní, respektive principiální:
V takovémto scénáři se dle TR již Slunce „zhroutilo“ do Černé díry, respektive časoprostor v okolí Slunce se „uzavřel sám do sebe“ a daná situace nemá reálnou fyzikální interpretaci – vše přechází do „imaginárního“ světa a imaginární matematiky TR:
Onen „hraniční“ poloměr 2955 metru je totiž tzv. Schwarzschildovým poloměrem našeho Slunce a gravitační potenciál na povrchu takovéhoto objektu je již natolik silný, že zcela zastaví běh času, respektive dilatace času nabývá nekonečných hodnot stejně tak, jako je nekonečný gravitační modrý posuv (GMP) – frekvence světla se limitně blíží nekonečnu stejně tak, jako energie každého fotonu. Dopadová rychlost každého tělesa (na povrch Slunce) je v tomto scénáři právě rovna rychlosti světla.
Vše má na svědomí „limitně“ silný gravitační potenciál, který zcela zastavil běh času na hranici Schwarzschildova poloměru, a proto bychom ani nikdy nemohli externím pohledem zaznamenat dopad tělesa či paprsku světla (či jakéhokoliv jiného objektu) na povrch Slunce (Černé díry) – externě bychom zaznamenali čím dál více zpomalující se pohyb, který by stále více „zamrzal“ v čase – dopadu na povrch Slunce bychom se dočkali až za nekonečně dlouhou dobu!
Tak to alespoň tvrdí TR …
Dle TČ by se v daném scénáři nic „limitního“ či nestandardního nedělo:
Gravitační potenciál by byl 0,5; časoprostorový úhel by byl cca 0,84 rad (48°); externí rychlost tělesa (při dopadu) by byla cca 0,75, zatímco interní rychlost by byla cca 1,12, a to z důvodu kontrakce času v hodnotě 2/3 (respektive dilatace času v hodnotě 1,5)!
Ani gravitační posuv (GMP) by nebyl nikterak limitní, nýbrž v hodnotě cca 1,65.
V minulé kapitole jsme předeslali, že veškeré výpočty v předešlých kapitolách jsou „pouhým“ matematický vyjádřením trigonometrické situace v prostoru. Úloha je stejně dobře řešitelná i geometricky, což dokládá následující obrázek:
Obrázek 150 + ANIMACE
Grafické řešení scénáře „Jak se Slunce nestalo Černou dírou“.
Vznik Černé díry se konat nebude – sinus, cosinus, tangenta i exponenciála se totiž chovají i v silném gravitačním poli „rozumně“.
Samozřejmě se zde naskýtá veledůležitá otázka:
Na základě jakého principu je vlastně formulována TR v oblasti gravitace, respektive jaká fyzikální „filosofie“ vede k hypotetickému scénáři o přeměně našeho Slunce v Černou díru?
Aktuální komentář:
V nedávné době (únor 2016) oznámila vědecká obec světu vzrušující zprávu, že se podařilo experimentálně potvrdit existenci „gravitačních vln“ – jeden z teoretických předpokladů Einsteinovy teorie (vlnění křivosti časoprostoru):
Dne 14. 9. 2015 v 09:50:45 UTC zachytily (oba) dva LIGO interferometry (USA) „signál“, který vědci následně několik měsíců zkoumali, aby jej finálně interpretovali jako první „přímou“ detekci gravitačních vln a též jako první „pozorování“ splynutí dvou Černých děr (jev trvající 200 ms, ve vzdálenosti 1,3 mld. světelných let od Země, přičemž jejich hmotnost byla v součtu 65krát větší hmotnosti Slunce). Oba fenomenální úspěchy astrofyziky se (symbolicky) udály 100 let po Einsteinově předpovědi. Wow!
Co dodat?
Opět jde především o vítězství „vědeckého“ marketingu nad vědeckou realitou:
Podstatou každého (korektního) vědeckého experimentu je totiž POZOROVÁNÍ – měření fyzikální veličiny pozorovaného jevu.
V daném případě však vědci nepozorovali zhola nic – nesledovali žádné vesmírné objekty, nedetekovali žádné Černé díry, a tím pádem ani neviděli žádné „splynutí“ Černých děr. Onen úchvatný příběh o dvou Černých dírách – o jejich hmotnostech, o jejich vzdálenosti, o jejich (přibližném) umístění ve vesmíru, o trvání celého děje – to vše vědci vypočítali, aniž by jakkoliv pozorovali okolní vesmír!
Označit výšeuvedené jako „přímou“ detekci gravitačních vln je tudíž absurdní.
Příčinou „signálu“, který dne 14. 9. 2015 v 09:50:45 LIGO aparatura naměřila, může být leccos – pravděpodobně však nešlo o splynutí dvou Černých děr a o gravitační vlny.
Protože si Teorie relativity ráda protiřečí – musí i LIGO experiment nutně čelit logickému paradoxu:
Dvě Černé díry údajně splynuly během pouhé pětiny sekundy … avšak gravitační potenciál Černých děr má údajně „zmrazit“ čas externích pozorovatelů až k nulovým hodnotám – teoreticky tedy musíme čekat nekonečně dlouhý čas, abychom viděli hmotný objekt spadnout do Černé díry – jinou Černou díru nevyjímaje!
Že by zrovna v případě LIGA experimentu přestaly Černé díry plnit svou primární funkci???
LIGO experiment započal před více než 40 lety; jeho náklady překročily 1 miliardu USD; na projektu spolupracuje přes 1000 vědců a 80 institucí v 15 zemích světa; počítače provedly výpočty ekvivalentní 50 milionům hodin CPU – naskýtá se tedy podezření, že již opravdu „bylo na čase“, aby tento megalomanský „experiment“ vyplodil nějaké výsledky.
Přinese LIGO experiment někomu Nobelovu cenu? Nejspíš ano.
Jedná se o faktický objev? Nejspíš ne!
Zde si můžete vytvořit obsah, který bude použit v rámci modulu.