VÍTEJTE V ABSURDISTÁNU

Relativisté (tedy mainstream současné fyziky) s oblibou uvádí, že Teorie relativity během posledního století odolala všem „pokusům o sesazení“ a že „nesčetně“ experimentů již potvrdilo platnost této revoluční teorie. Teze jsou to velkolepé, jaká je však realita?

V kapitole Příběh mionu jsme osvětlili, že nejprůkaznějším a zcela nesporným důkazem dilatace času je v pozemských reáliích fyzika mionů:

Miony vznikají v horních vrstvách atmosféry, ve výšce cca 50 mikrosekund (15 km) nad povrchem a rychle se rozpadají na jiné částice. Více než desetina původních částic však stihne doletět k zemskému povrchu, kde je ve vědeckých laboratořích spolehlivě detekujeme. Z částicových experimentů přitom víme, že 10 % mionů žije pouhých 7 mikrosekund a že „interně“ tyto miony překonaly vzdálenost k Zemi za pouhých 5 mikrosekund. Tyto údaje jsou nezpochybnitelné!

A nyní se společně zamysleme, zda je TR v souladu s tímto neustále probíhajícím experimentem matky přírody:

Jestliže je mion schopen urazit délkovou vzdálenost 50 mikrosekund za časovou vzdálenost 5 mikrosekund, pak musí být rychlost jeho pohybu minimálně rovna 10 (30·10⁸ m/s), tedy desetinásobku rychlosti světla, neb v = s/t! Fundamentálním stavebním kamenem TR je přitom tvrzení, že nic se nemůže pohybovat rychleji nežli světlo – nadsvětelné rychlosti jsou zapovězené!

Fakta však nelze interpretovat jinak – miony jsou skutečností, vznikají 15 km nad zemským povrchem, fakticky doletí až do našich laboratoří a při délce jejich existence není možné danou vzdálenost urazit menší rychlostí nežli desetinásobnou světlu …

… a přesto TR neochvějně tvrdí, že je v souladu s realitou!

Jak je to možné? Cožpak lze výšeuvedenou bazální matematiku nějak „oblafnout“?

Představme si takovouto analogii:

Mnohé země světa se snaží regulovat rychlost na svých silnicích a používají mimo jiné i tzv. „úsekové měření rychlosti“. Je-li na dálničním úseku rychlost omezena na 100 km/h, pak stačí na začátek dálnice umístit jednu kameru a na její konec kameru druhou. Pro jednoduchost si představme, že regulovaný dálniční úsek má shodou náhod délku právě 100 km. Automatizovanému systému pak stačí vyhodnotit, jak dlouhý je časový úsek mezi zaznamenáním vašeho vozu na začátku a na konci dálnice. Pakliže je trvání průjezdu vozu delší nežli jedna hodina – je vše v pořádku (dodržoval jste předepsanou rychlost).

Co však když systém zaznamená, že jste 100kilometrový úsek dálnice urazili za pouhých 30 minut, a domů vám přijde pokuta s tvrzením, že jste dvojnásobně překročili povolenou rychlost (jeli rychlostí 200 km/h)? Existuje nějaký způsob, jak s úřady úspěšně polemizovat?

Bez ohledu na to, zda čtenář ve škole exceloval či spíše zaostával – soudný a rozumný člověk brzy pochopí, že nejlepší bude pokutu zaplatit – že proti danému principu měření rychlosti nelze uplatnit žádnou smysluplnou námitku. Těžko asi budete namítat, že právě ve vašem případě byla ona 100kilometrová dálnice dlouhá jen 50 kilometrů … anebo snad ano???

Právě takováto argumentace totiž „uvádí do souladu“ Teorii relativity s experimentálními fakty v reáliích našeho světa:

Relativisté uznají, že miony žijí opravdu jen 7 mikrosekund i že přicestovaly až z horních vrstev atmosféry za pouhých 5 mikrosekund. Tvrdí však jedním dechem, že v důsledku vysoké rychlosti mionů se vzdálenost horních vrstev atmosféry scvrkla z 50 mikrosekund (15 km) na necelých 5 mikrosekund (1,49 km), výsledná rychlost pohybu proto vychází relativistům jako „těsně podsvětelná“ (0,995 c) – tímto „elegantním“ mechanismem se TR dostává do „souladu“ s experimentem.

Terminus technicus kontrakce délek se vžil během posledního století do dennodenního žargonu fyziků i popularizátorů vědy – dnes již tudíž nebudí žádné pohoršení – zvykli jsme si. Problémem však zůstává, že etalon metru uložený v pařížském sejfu (BIMP) je nekompromisní – k horním vrstvám atmosféry bychom vyskládali 15 000 takovýchto tyčí, nikoliv 1 500!

Umíte-li si představit, jak se 100kilometrová dálnice zkrátí – jen pro Vás – na polovic (anebo třeba na desetinu) – pak máte důvod věřit moderní fyzice, že Teorie relativity je v souladu s experimentálním ověřením …

… v takovém případě však veškerá data o rozměrech a vzdálenostech našeho světa postrádají smysl – čísla v učebnicích jsou bezpředmětná:

K čemu je nám údaj o výšce atmosféry? Proč bychom se měli učit, jak daleko je Měsíc od Země?? Proč vůbec měříme a zapisujeme parametry orbit jednotlivých nebeských těles???

Vše přeci (dle TR) závisí na rychlosti pohybu a poletím-li dostatečně rychle, pak moje vzdálenost ze Země na Měsíc bude menší nežli z Prahy do Paříže – tyčový etalon metru bude dlouhý pouhou setinu milimetru – vesmír se celý smrskne v jednom jediném směru a žádné nebeské těleso již od té doby nebude kulaté – vesmír bude plný rotačních elipsoidů … a to vše jen proto, abychom mohli tvrdit, že Teorie relativity je v souladu s experimentem!

Pakliže neuvěříte příběhu o zkracování metrových etalonů a jednosměrným deformacím vesmíru … snadno zjistíte, že „kontrakce délek“ plní ve fyzice jen jednu jedinou úlohu – tento „argument“ uvádí Teorii relativity do souladu s realitou!

Vítejte v Absurdistánu!

Já se vůči Tobě pohybuji, a proto je Tvůj metrový etalon kratší nežli etalon můj … a zároveň Ty se pohybuješ vůči mně, a proto budeš tvrdit přený opak (že Tvůj etalon je delší). TR je totiž nejen teorií o kontrakci délek – TR je především teorií relativity, a proto každý máme svoji pravdu!

S trochou nadsázky existuje nultý postulát TR, který říká, že „Teorie relativity je v souladu s experimentem i tehdy, když v souladu není!“ V Absurdistánu je totiž absurdních „důkazů“ více:

Od okamžiku, kdy fyzika umí ověřit (dle vzorců STR) objektivní časové posuny (Hafele-Keating experiment 1971, následovníci 1976, 1996; NIST experiment 2010), je TR rozvrácena ve svých nejhlubších základech – tyto experimenty totiž dokazují, že neplatí princip relativity, což je pro Teorii relativity dosti zásadní problém:

Pakliže se letadlo s atomovými hodinami pohybuje vůči Zemi (Hafele-Keating), pak se (dle TR) zcela „rovnocenně“ pohybuje i Země vůči letadlu. Dle prvního scénáře zpomaluje čas v letadle, dle druhého čas na Zemi. Analogicky totéž platí i pro pohyb hodin v laboratorních pozemských podmínkách (NIST experiment). Pohyb je (údajně) relativní, časové posuny jsou tedy taktéž relativní a nemohou být tudíž objektivně naměřeny. Pakliže naměříme faktické časové posuny – je někde (v samotných základech) chyba!

Stejný princip paradoxně deklasuje i největší „chloubu“ zastánců TR – funkční systém GPS navigace. Ačkoliv bývá funkčnost GPS vydávána za „důkaz“ platnosti TR, principiálně jde naopak o důkaz její neplatnosti:

Mainstreamově deklarovaný mix matematiky STR a OTR, který ve svém součtu kvantifikuje tzv. „relativistické korekce“ v matematickém aparátu GPS, totiž opět opomíjí fundamentální princip TR, který Einstein vyjadřuje v závěru svého života (1938) slovy:

„Můžeme opravdu vybudovat relativistickou fyziku, v níž není místa pro absolutní pohyb, v níž je všechen pohyb pouze relativní?“ (Einstein hledal relativistické řešení obecné – které bude platit nejen pro pohyby setrvačně rovnoměrné, ale pro pohyby libovolné, pro každého pozorovatele, ať již bude jeho pohyb jakýkoliv.)

„Pak bychom byli schopni užít stejných přírodních zákonů pro jakoukoliv souvztažnou soustavu a minulý prudký spor mezi názorem Ptolemaiovým a Koperníkovým by byl úplně bezvýznamný – obě věty „Slunce stojí pevně a Země se pohybuje“ i „Slunce se pohybuje a Země stojí pevně“ by byly pouze dvěma konvencemi … obou by mohlo být použito stejným právem.“

„To je opravdu možné.“

Einstein zde laicky vyjadřuje nejhlubší podstatu své teorie – spor o heliocentrické či geocentrické vidění vesmíru je bezpředmětný – oba scénáře jsou ve skutečnosti fyzikálně rovnocenné – žádným fyzikálním experimentem nelze objektivně rozhodnout, zda Slunce krouží kolem Země, anebo Země krouží kolem Slunce.

Pozorný čtenář již v tuto chvíli jistě chápe onu pointu ve vztahu k GPS:

Dle TR je totiž relativní každý pohyb – i pohyb satelitu kolem Země! Fundament celé TR spočívá v tvrzení, že situace na palubě satelitu GPS i v pozemním řídicím středisku je pohybově (v rámci STR) rovnocenná – fyzik na Zemi se dušuje, že kolem něj obíhá satelit – fyzik na stanici ISS pozoruje, že kolem něj obíhá planeta Země.

Právě Teorie relativity totiž změnila (cca před 100 lety) logiku tradičního fyzikálního úsudku a přinutila přestat preferovat onen zjevně objektivnější pohyb satelitu kolem Země!

Ve výsledku si tak TR protiřečí i v případě GPS (a v případě všech dalších satelitních navigačních systémů):

• TR říká, že pohyb je relativní.

• Nelze tudíž (na základě STR) objektivně změřit, zda satelit krouží kolem Země, anebo Země kolem satelitu.

• Z pohledu Země plyne tudíž čas satelitu pomaleji, z pohledu satelitu je naopak zpomalen čas na Zemi.

• … a přesto matematický systém GPS počítá s objektivními časovými posuny v důsledku objektivního pohybu satelitu vůči Zemi – opačný (recipročně relativistický) princip technologie GPS zcela ignoruje!

Matematický aparát technologie GPS použil z Teorie relativity jen některé její komponenty (některé matematické vztahy) – bazální a nejhlubší princip TR je však zcela ignorován, respektive použití Teorie relativity pro výpočet objektivních časových disproporcí je mimo veškeré ratio!

Spolehlivá funkčnost systému GPS je naopak každodenním důkazem nekorektnosti TR, a to nejenom z hlediska principiálního (kvalitativního), ale i z hlediska kvantitativního.

Zjistit skutečný (reálný) stav věcí je přitom poměrně snadné:

Použijme atomové hodiny na umělých satelitech Země! Porovnejme rychlost toku času na Zemi, na kosmické stanici ISS a na satelitech Galileo či GPS, anebo (ještě lépe) na geostacionárních satelitech. Na mnoha umělých satelitech Země jsou dnes umístěny dostatečně přesné atomové hodiny, které umí posoudit, která teorie se mýlí.

Obě teorie (TČ i TR) se totiž zcela zásadně liší v pohledu na časoprostor, relativitu pohybu (pohybová dilatace času) a na gravitaci (gravitační dilatace času).

Připomeňme si proto názorně, co vlastně tvrdí obě teorie ve vztahu k možným experimentům (které jsou současnými technologiemi proveditelné):